Re: Horor jménem večerní usínání

Hrozně nad tím přemýšlím... Zkušenosti ještě nemám, naší malé je teprve 19 měsíců a chodí spát jenom když je unavená. Poznám to podle toho, že po uložení do postele do 10, max 15 minut usne. Tu dobu jsme s ní. Pokud se k ničemu nemá, hajdy ven z postele.
Nechtěla bych se dopracovat toho, že postel u nás bude za trest.
Sama spím dost špatně, potřebuji ticho, psychickou pohodu, leckdy mám noční můry, často "spánkovou paralýzu" apod. Někdy jsem vděčná, když mě manžel vzbudí, když křičím ze spaní... Pamatuji se, že zlé sny mě trápily od raného dětství. Jeden hrozný sen, který se mi zdál ještě ve školkovém věku, si pamatuji dodnes (zdál se mi pak v životě ještě 2x, s odstupem mnoha let. Zajímavé je, že pak už jsem se bála míň, už jsem "to tam" znala )
Omlouvám se za román - jen jsem chtěla napsat, že ten náš "druhý život" ve spánku může být někdy velmi těžký a asi nezáleží na věku a životních zkušenostech (někdo by si mohl pomyslet, že malému dítěti se přece nic hrozného neděje, tak nemá důvod bát se spaní). Mě rozhodně nikdo netýral, ani tu blbou televizi jsme napřed neměli (stejně v ní nic nebylo), a přece...
Takže se kloním k laskavosti, nenucení do postele, prostě ty pomyslné dveře před problémem raději otevřít než si o ně rozbít hlavu.
Uf. Ještě jednou pardon, je to pro mě dost citlivé téma.