Re: Horor jménem večerní usínání

Sun pokud považuješ své bojící se dítě za teroristu tak to potom jo.. to není co dodat....

Bumbi nic není černobílé a všechno je třeba posuzovat individuálně.. mám doma tři děti a každé z nich má jiný rituál, jinou potřebu spánku a ba co víc jejich potřeby se mění...

Naše Bára byla bezproblémový usínací kojenec: položím pohladím pustím ukolébavku a zmizím.. do pěti minut byla tuhá. V osmi měsících jí chytla separační úzkost tak silně že se málem udusila jak řvala když jsme jí položili (ze dne na den), tak jsem jí uspávala na klíně (ať si myslí kdo chce co chce), stulila se ke mě a v minutě byla tuhá jak slyšela tlukot mého srdce. Ve dvou letech ji to přešlo a vrátili jsme s k rituálu, uložit-pohladit-přečíst pohádku-zhasnout a spát... no a pak kolem třetího roku zas chytnul rapl a šíleně se začla bát tmy, nepomohlo ani rozsvícené světlo a otevřené dveře. Prostě panika... trvalo to pár měsíců a byl klid...

Základ všeho je v tom NASLOUCHAT POTŘEBÁM DÍTĚTE... bože můj, jsou to jenom lidi!!!! Ba co víc, ti nejcenější lidi které máme a strašně rychle vyrostou....vždycky si říkám "jak dlouho je to ještě bude bavit" poslouchat pohádky od maminky...

Já nevím možná jsem divná, ale mě prostě model "chci mít v osm klid děj se co děj, ať se ten tvor vedle v pokoji staví na hlavu" je proti srsti, ale každý z nás činí podle nejlepšího vědomí a svědomí a když si myslí že "tudy vede cesta" nemůžu nic namítat Mě večerní uspávání nevadí, užívám si ho, a když náhodou ne, tak se prostě vystřídáme s manželem a jde číst pohádku on a "JÁ MÁM TEN KLID OD OSMI"