Jak předejít hádkám, které hraničí s psychickým týráním ze strany manžela?

Reším ted takový problém - doma se nám rozmohly nic neřešící hádky, které probíhají jako podle šablony.
Začne se v nich něco řešit, někdy úvodní repliku - většinou se týká nějaké kritiky co na mojí stranu řekne manžel, případně si přídá nějaké podpásové rýpnutí. Casto to ani nesouvisí s původním problémem - jeho cíl je prostě mě nějak utnout, devalvovat, znejistit, chce za každou cenu vyhrát.
Už začal používat i takové argumenty následně "neživíš /jsem na MD/, netahaáš sem prachy, tak se sklidni".

Sklidněním znamená to, že mu nemám odporovat, přestože on se předtím nějak dotkne mých schopností, vlastností, nebo zejména toho, jak vedu domácnost, že bych měla být ještě pracovitější, že by měl dítě hlídat jen okrajově. Poslední dobou z něj mám pocit, že důvodem toho, že si na mě tak vyskakuje je asi to, že mi závidí mateřskou, navíc má čím dál víc pocit, že to ON dělá většinu věcí v naší domácnosti - jako ano, venčí psa, dělá velké nákupy, hlídá dítě, oproti tomu naprosto neřeší věci kolem úklidu, to prostě přehlíží a tvrdí, že to není jeho priorita a spousty jiných zařizování kolem dítěte. Tudíž by chtěla odebrat ze svých povinností, ty pro něj prioritou jsou, protože je dělá on. Uklidu říká občas si něco pošudlat.
Když mu v sebeobranně začnu vypočítávat to, co skutečně dělám, odbývá to mávnutím ruky - pro něj je zábava i pravidelně tříhodinné venčení dítěte, je schopen se divit, že není umyté nádobí, protože jsme přišli chvilku před ním a teprve jedli.

Z chlapa, co ochotně pomáhal se stal někdo, u koho mám dojem, že by pro něj bylo nejlepší přijít domů a relaxovat na kanapi u televize, bohužel teda není kam izolovat, protože i když se dívá na pohádky, je v bytě a sem tam přijde a něco chce. I to je pro něj těžké hlídání.

Uplně ztratil ten počáteční elán a energii z dítěte, jsme starší rodiče. Ale nejvíc mi vadí, že mě zatahuje do hádek, ze kterých jsem pak na dně. Už jsem ho žádala, aby si odpoustil ty kritické výlevy na mojí adresu, že kritiku obecně špatně snáším a když naše manželství je už takový nic moc vášnivý vztah, že se mi nedostává pozitivní protiváhy a já se pak cítím jako člověk špatně. Ne, on si to prostě neodpustí. Cím víc má pocit, že jsem na něm závislá, tím víc má dojem, že v zájmu té závislosti mám zkousnout všechno.


Včera zase házel nějaké kritické repliky na mojí adresu - něco ve mě mi opakovaně říkalo - nenech se zatáhnout do těch jeho her, nereaguj stejně - jenže stačilo pár jeho replik, já jsem bohužel cholerik, kritiku beru jako shazování své ceny /a on to ví, proto mi jí říká velice rád/ - a začala jsem reagovat a odpovídat a ignorovala vnitřní intuici. Asi taky chci někdy vyhrát, mít poslední slovo, nebo se aspon obhájit, přesvědčit ho, že spoustu věcí vidí špatně....no dopadlo to jako obvykle.
On coby chladmokrevný flegmatik mi klidně nasázel výčet mých nedostatků, nějakou tu urážku, podpásovku a já začala argumentovat atd...A to je přesně pro něj bod zlomu, kdy se vždycky stáhne a začne roli "já nic, já muzikant" - tj. nechod mi sem do pokoje a nehádej se se mnou....já mu na to říkám, že se mi nelíbí, jak o mě mluvil předtím a že se mýlí...a on si stejně vede svou - finále končí tím, že já mu říkám výhrady proti jeho chování vůči mě, on řve: "no vidím, že mě pěkně nenávidíš" /protože si dovolím projevit myslím oprávněný vztek, tak jsem ta zlá a ne, že mám vztek jako on, u mě je to projevem špatného vztahu vůči němu/ - následuje výrok: "no neboj, tak se rozvedeme - dřív nebo později" /tohle vytahuje při každé hádce, je to jeho stálá výhrůčka, on si nedovede představit nepohádat se o prdu a nevyhrožovat si přitom rozchodem - mám dojem, že v jeho psychice je taky něco divného, on podporuje partnerku v nejistotě ve vztahu, v budoucnosti, v tom jak na ní nazírá, ale pak kvičí, že ona si dovoluje mít vztek.


Prosím, neříkejte mi nikdo, že je to chování hraničící s psychickým týráním, to vím taky. Na mého muže by platila asi jen jedna věc - nesměl by si mnou být jistý - kdybych měla oporu v rodičích nebo majetku, myslím, že by se brzdil, nebo já s ním nebyla.

Zatím odejít nemůžu /malé dítě, MD, finance/, ale třeba za rok, dva, tři by to šlo. Jde mi o to, jak zatím přežít v tomhle vztahu a ZAMEZIT TĚM ŽABOMYŠÍM SPORŮM. JAK JINAK REAGOVAT. On je schopný totiž počítat, kdo umyl kolik talířů a že umývání hrnce, ve kterém se uvařilo jídlo pro všechny, není že já bych dělala něco PRO NĚJ A PO NĚM. Přijde mi jako neskutečný hnidopich, co je schopen fakt psát seznam toho, co kdo udělal, asi si přijde jako chudák, že se v domácnosti vůbec zapojuje. Občas z něj vypadne, že jeho příbuzní, známí atd...se nezapojují vůbec, tudíž on je VŮL.

Takže prosím jen rady zkušených žen, co leccos ve vztahu zažily a musely skousnout nebo vyřešit, jak přežít momentálně, jak změnit rodinný scénář chování a hlavně vyhnout se hádkám. Sice na to nemám povahu, ale už mi napadají různé recepty našich babiček "kousnout se do rtu a jít něco dělat vedle a třeba si myslet o hovně", jenže já nejsem flegmatik a moc mi to nejde. Navíc mě jeho útoky vždycky zasáhnou citově, takže je těžké zůstat neutrální.

Ale vím, že by jiná ženská na mém místě zareagovala naprosto jinak a on by nemohl hrát podle starého scénáře.

Bohužel, on je takový typ, že navenek preferuje "harmonii", ve skutečnosti on si řekne co chce padni kam padni a ten druhý jakmile začne oponovat, tak se hádá a je tím hajzlem, kdo má za neharmonii odpovědnost. V každé hádce chce vyhrát, nedokáže ani následky hádky ze sebe rychle setřepat, aby udělal gesto k usmíření. Nepůsobí u nás ani sex, ten se pak vždycky na dlouhou dobu odmlčí, protože ON ČEKÁ, AŽ BUDE ZASE PLNĚ HARMONICKÁ ATMOSFÉRA. Ale někdy mi přijde, že má dojem, že by se nejspíš ponížil, kdyby udělal první krok, neomlouvá se už vůbec, protože má pocit, že je v právu - a já už taky nemám chut po zdrcující kritice na mě být ta, co nabízí olivovou ratolest.

Prostě - mám dojem, že ho taky něco nutká se v konfliktu nezdravě bahnit, jako kdyby měl uvnitř nějaké podivné nutkání zničit a ještě zhoršit vstávající stav ve vztahu.


Takže prosím, skutečně rady jen na ty hádky, jak obránit svoji vnitřní celistvost, nechytit se na návnadu, kdy mě shazuje - prostě jak reagovat jinak.

Rady typu uteč do nějakého domova pro matky s dětmi jsou pro mě momentálně nepřijatelné, bohužel, takže takové mi ani nepiště.

díky za všechny rady zkušených žen