Re: Jak předejít hádkám, které hraničí s psychickým týráním ze strany manžela?

Milá Fiono,
ono je moc těžké pár větami vypovědět životní příběh. Většinou rozhodují drobnosti, náhody, situace, kdy člověk z nějakého důvodu reaguje jinak než obvykle a na tom se dá ledasco naučit. Myslím, že pro ženu je velmi důležitá sebeúcta, na tom se dá pak stavět. Byla jsem na dně, měla pocit, že jsem k ničemu, nic neumím, jen žvatlat s dětmi, že nezvládám elementární údržbu domácnosti... bylo toho opravdu hodně a nejhorší pocit naprosté ekonomické závislosti. Proces uvědomění si, že jsem rovnocenná lidská bytost, byl dlouhý a hlavně v mé hlavě. Trvalo mi dlouho, než jsem se naučila, že se nemusím ospravedlňovat jestli jsem něco udělala nebo neudělala, že nejsem zodpovědná za jeho neúspěchy, že můžu něco nevědět nebo neumět. Na začátku jsem se vždycky strašně moc omlouvala, v slzách, i když jsem v tom byla úplně nevinně, pak se mi podařilo sebrat odvahu a nebrečet a nežadonit o odpuštění za nic On ten můj drahý míval občas takovou vzteklou, že něco rozbil, pak to samozřejmě měl tendence spravovat, a na té věci si obvykle vybil vztek. Občas připodotknul - bud ráda, že jsem nepraštil tebe. Tak když jsem sebrala tu odvahu ze dna své duše, tak jsem ho vyzvala v takové vypjaté situaci, aby mě tedy praštil. Nikdy to neudělal. Ale lehko mi opravdu nebylo. Bavíme se o situacích, které byly vyhrocené párkrát do roka, a jak děti rostly, ubývalo jich. Fungující vztah je hodně o kompromisech a toleranci, já nikdy nestála o vedoucí roli, tak jsem mu jí přenechala. On rád říká, že je hlava rodiny, a já ten krk, co jí hýbe. Naučila jsem se tu hru s ním hrát tak, aby měl pocit, že nápady jsou jeho, že on je tím hybatelem, že to má prostě pod kontrolou. Je v tom hodně diplomacie. Je pravda, že po čtvrt století soužití, si lidi na sebe zvyknou, hrany se obrousí, konfliktní situace nevznikají, a pokud, tak se dají celkem snadno zahrát do autu. Ráda říkám, že jsme dvě poloviny jedné duše a že máme velké štěstí, že jsme se potkali. Děti jsou teď prakticky dospělé, máme spoustu času na sebe, milujeme pobyt na chalupě bez ratolestí, jsme rádi spolu, ale umíme respektovat zájmy toho druhého a dokážeme ocenit krátkodobé odloučení.
Krize se dá překonat, chce to možná větší "oběť" ze strany ženy, jsme prostě emotivnější a může nám to tak připadat. Záleží na tom, co opravdu chceme a trochu zabojovat. A je třeba vzít v úvahu i dítě, protože i ono je součástí rodiny a může během svého vývoje různě působit na vztah rodičů, zejména, když přijdou nějaké komplikace - nemoci, neúspěchy ve škole nebo naopak úspěchy a u starších třeba špatná parta, ale to by byl další příběh.