Re: Jaká slova a jednání zvolit a předejít hádkám podle stále stejného scénáře, které hraničí s psychickým týráním mě ze strany manžela

Oili


já ten princip ping-pongu asi chápu, když problém je právě, že jsem už od dětství hodně přecitlivělá, všechno se mě dotkne citově


jo, snažím se být spravedlivá, objetivní v hádce, rozhodně nejsem svatá, ale právě vůbec neumím jakoby bodnout kudlou pod pás, obrátit nebo zneužít nějakou informaci proti němu, to on dělá běžně

Víš s tím abych ho nevyprovokovala, toho já se právě taky bojím. Ono tady působí i to, že mám uvnitř skryté určité strachy - třeba aby mě neopustil, dokud nebudu nějak soběstačná, dítě malé - a můžu ti říct, že on neomylně, jako kdyby byl napojený na moje podvědomí, vždycky ví, jaká věc na mě momentálně platí- čili čeho se bojím, nebo po čem toužím. To pak vytáhne a mládí mi o hlavu - klasické citové vydírání.
Asi mu nedochází, že takhle dělá medvědí službu domácí atmosféře, nebo že tím fakt nic nevyřeší, protože mě se zdá, že on si snad schéma - příčina - nějaké jeho kecy - následek - já brečím, nebo nekonečně argumentuju na obhajobu, finále - dusná atmésféra, on nic on muzikant, neuvědomuje. Ze spouští proces, který končí vždycky stejně. Přijde mi, že tyhle sračky asi taky nějak potřebuje, i když jsem mu opakovaně vysvětlovala princip, že když se do mě začne navážet jako do člověka a mých schopností, že to vždycky takhle skončí. Ne, on se kontrolovat nebude.

A o tom, abych ho nevyprovokovala - no to se právě bojím, s ním je strašně těžký to uřídit v nějakých mezích - budto vyhrává on, tak je chladný, klidný, kritický, v určitou chvíli, když se nenechám od něj dál uzurpovat, se to změní a on začne s tím vydíráním, nebo stupnuje v kritických replikách grády, případně bouchne a to je dost děsivý pohled i pro cizí lidi. Typická tichá voda, co najednou semele jako povoden břehy.
Fyzické násilí na mě za celou dobu nepředvedl, ale když se takhle sám a za mé součinnosti vytočí, tak je hodně děsivě zlej - ale to těžko popsat, to by se muselo vidět.
Přitom navenek ho cizí lidi i příbuzní znají jako fajn chlapíka, na kterém by se dalo dříví štípat. Někdy mi přijde, že on si nedovolí testosteron projevit venku, že by bylo lepší, kdyby byl venku dravější, neměl by chut přenášet nevybitou agresivitu domů. Taky by neškodila trocha chlapské velkorysosti.

Já i cítím, v jaký okamžik začínám prohrávat a kdy bych měla skončit, ale nedokážu to, už proto, že mám pocit, že si prostě takhle nejsme rovni, že on si vždycky řekne to svoje a já musím zavčasu vycouvat. Cítím se NEROVNOPRÁVNÁ. Vlastně mě nechce nikdy ani nechat, abych měla poslední slovo, to cítí, kdy by to skončilo mým posledním slovem a ještě přihodí repliku...a já se bohužel chytím. Prostě mi nedá šanci vyhrát, za žádnou cenu, nikdy.

Přiznávám, že já si ho už docela přestávám vážit, protože se mi zdá, že není citovou oporou, naopak. To může tisíckrát pomáhat v domácnosti, dělat ty vnější věci, ale vnitřně s ním člověk nemá dobrý pocit.
Jo a když je klidové období, tak to je samozřejmost, to není třeba nijak kvitovat. Jakmile se dostaví krize, je řečeno, že stejně jsou krize furt a to pozitivní údajně skoro není /dokáže vidět dost zkresleně/, a že to tady stojí zaprd.
Prostě - dělá ze sebe šíleného pozitivistu a optimistu, přitom jeho postoj v krizích a hádkách je všechno jiný - směřuje jen k tomu, jak vztah naprosto devalvovat. Spousta chlapů se pohádá,mávne rukou, některé věci i skousne, druhý den se tváří normálně, za dva dny se ve vztahu normálně komunikuje včetně sexu a tak by to asi mělo být.
Tady je každá hádka označená jako rozpad vztahu, byt by to bylo o naprostém prdu.


Přijde mi, že nedokáže být tak velkorysý, jak by v mých očích měl skutečný chlap být - nebo aspon trochu splachovací /nepočítat žádné hrnečky, neslovíčkařit, protože za ty následky to fakt nestojí - ale jemu to nedojde/.