Co na stará kolena ještě akceptovat v partnerství, aby člověk nebyl sám, a co už ne?

Vyslechla jsem hovor dvou starších paní. Nesmírně zajímavý a poučný.
Mj. se bavily ve stylu, jak jsou teď rády, že se starají jen o sebe, že celé mládí jen provařily, prouklízely, dělaly na rodinu. Že měly obě manžely, co požadovali neustále teplé jídlo. Prý: "nebudu jíst salámy, vydělám si." Se slzou v oku hodnotily, jak jejich známé podle nich "co dělaly v kanceláři, rodině takhle neotročily, chlap si vzal večer třeba pomazánku na chleba a byl s tím srovnaný".
Říkaly to takovým stylem, jako když našly Ameriku, že v některých rodinách jako u nich chlap bouchnul do stolu a "muselo to být", jinde "to šlo jinak".

A ve finále řešily ještě otázku toho, jestli na stará kolena v zájmu toho nebýt sama odpustit skoro cokoliv. Jejich známá,její pětašedesátiletý muž se úplně zbláznil, šíleně zamiloval, narazil si čtyřicítku a začalo klasické kolečko těch, kdo nedokážou zahybat s úrovní a neponižovat tím partnera, že se s tím ani netají. Po nocích se doma koupával, voněl, prováděl okatou údržbu, rušil manželku, která ještě ráno vstávala do práce. Ona nakonec z důvodu toho, že to neunesla, sama odešla a nechala si od něj při rozvodu vyplatit nějaké peníze a skončila na ubytovně. Neustála to, ztratila nervy, chtěla klid.
Jiná jejich vrstevnice v podobné situaci se brání, nechce dělit majetek - byt a chalupu, nechce se rozvádět.
Ta paní, která o tom vyprávěla byla docela tvrdá, mj. řekla: "víš co, já bych se rozvedla, dokud ho milenka chce. Za tři roky ho už chtít nemusí a mě zůstane na krku starání se o dědka, kterého nesnáším. Nepřekousla bych, jak okatě a blbě a bezohledně se za dobu poměru ke mně choval. A ještě by se mi taky mohlo stát, že bych o něj musela pečovat. Moje kamarádka xy se taky bránila rozvodu, nakonec měl její manžel nějaký kolaps, zůstal invalidní a z nemocnice jí ho pak dovezli domů, kde měl trvalé bydliště, protože ona včas nic neřešila, zůstal jí na krku původně zahýbající manžel, který špatně dopadl"

Můžu říct, že mě při těch slovech staré paní úplně zamrazilo, jak tvrdá a realistická byla. "Rozvedla bych se, nechala bych si byt /co s chalupou, za chvíli ji nebudu mít sílu udržovat/, na majetku bych až tak nelpěla a preferovala bych klidné stáří. Já bych už takového "dědka" po tom všem zpátky nechtěla, natož se o něj starat ve stáří."

Berte to jako zamyšlení nad chodem života - viz ten úvod - obě staré paní se docela rodině obětovaly, ale ve stáří byly samy, taky vlivem rozchodu - naštěstí dopadly lépe, než jejich kamarádky z těch dalších příběhů.

osudová otázka:

Zůstat na stará kolena sama nebo s "někým" za každou cenu?
Nelpět na majetku, začít v podstatě od začátku?
Vidět dopředu i to, co se ještě nestalo - viz ta známá, která lpěla na zachování manželství, ale pak jí spadla na krk péče o nevěrného manžela, kterého v podstatě nesnáší.

Tohle se strašně těžko řeší i když je člověk mladý, na stáří k tomu přistupují i jiné rozměry rozhodování, třeba to, že žena pravděpodobně zůstane sama do konce života, na druhou stranu neponižována, zachová si důstojnost a najde i jiné radosti. Pokud se takhle nerozhodne, nepřemůže strach, stereotyp, staré myšlení, může dopadnout hůř, než si původně myslela. Nebude se konat happy-end, odpuštění nevěrníkovi a třeba dvacet let jakžtakž kvalitního života se staronovým partnerem jako by to mohlo být v mládí. Může to ve stáří dopadnout daleko hůř, tak jak popisovala ta paní.
Ani si nedovedu představit, jak bych se v těch šedesáti rozhodla já, ale každopádně to bylo velmi poučné.