Re: Co na stará kolena ještě akceptovat v partnerství, aby člověk nebyl sám a co už ne

Tak ja bych mohla byt ta pani, o ktere pises.
V necelych 67 (jeste plne pracujici, ale uz pozadana odejit do nizkeho duchodu behem par mesicu)mi mym o neco mladsim muzem bylo oznameno, ze neodpovidam jeho predstavam o partnerce, sexualne ho nelakam, a ze tech 20 let, co predpoklada mame jeste pred sebou, si chce jeste PROZIT. Ja temer paralyzovana,a co ja??? Co ted? Do duchodu, a zit sama? Jak se s tim vyporadat? Jak to zvladnu?

Aby pred detmi nevypadal jako ti tatikove, co se tady o nich pise, nas objednal na rodinnou terapii. Z manzelstvi, o kterem pisete ve 30 letech, se vyvinulo neco kazdodenniho, co MNE se zdalo fungovalo jako vetsina manzelstvi mych znamych. Na terapii byl parkrat pred tim sam, coz jsem z rzhovoru pochopila. Ocividne proto, aby si potvrdil, ze ma narok na to prozit ta leta dle sveho. Behem terapie si dal na nekolik situ inzeraty, odstehoval se z domku behem TYDNE (a ja si pripadala jak idiot, ze vselijake pripravy, ktere provadel behem zrejme nekolika let, vubec nezaregistrovala).
No, nebudu psat roman. Rozvadet se NECHTEL. Ale zit se mnou taky ne. Pujcil si na novy domek (=za pujcky bychom v pripade neplaceni odpovidali oba dva), zacal chodit tancovat 3 - 4x tydne, pestovat se (behem manzelstvi mu to pestovani jaksi nestalo za to), a plno dalsich veci.
Abych to zkratila. Nejdriv mnou mlatila deprese. Jak vsecko vyresit, financne, stehovat, samota, maly duchod, deti, vnoucata atd atd. K detem bych absolutne nesla, nechci, protoze nechci nekomu ubirat soukromi a sama ho uz taky chci mit. Schazime se casto, hlidam a pomaham, ale zit s nimi nechci ani ve vyssim stari, natoz nemocna nebo nemohouci (zatim tedy nejsem).
Muz se domnival, ze zustaneme prateli. Ze bude ke mne chodit a resit, kdyz bude mit nejaky problem (=ze budu hrat roli matky a radit a starat se, jako driv). Jenze ja jsem se nastvala a tvrde, jako ta tvoje pani, jsem se rozhodla: pozadala jsem o rozvod a rozdeleni majetku. Po mnoha bezesnych ustaranych nocich jsem si vzpomnela, co jsem delala driv, kde je kdo, koho jsem driv znala, zjistila jsem, ze vic znamych se octlo v podobne situaci, daly jsme se dohromady na ruzne akce, mame sve dny, kdy se zveme na veceri, abychom ne vzdycky jedly samy, delame plno veci spolecne. Muzu zustat, jak dlouho se mi libi, aniz bych uvazovala o tom, co chudak muz bude veceret. Nikdo mi "dobre neradi", nepoucuje, nekritizuje, nezesmesnuje - kdyz jsem pro "dobro" rodiny polykala plno veci, abych porad nejecela (on nejecel, ale mel vykalkulovane jednani, kterym mne privadel do bodu varu). S detmi o tom nediskutuju, maji pravo byt lojalni k obema rodicum. Tatinek se vzdy dostavi, kdyz jsou u mne na navsteve (bydli nedaleko), coz mne stve, ale delat sceny pred detmi nebudu.
Ja konecne opet ziju, jak jsem zapomnela pred 40 lety. Prvni mesice jsem se zhubla, musela si usit neco noveho na sebe, mam na sebe cas, cvicim, vypadam i pres svuj vek opet dobre. O hodne mi klesl krevni tlak bez medicin. Ziju stridme s ohledem na vysi duchodu, ale dari se mi ulozit neco stranou, ze muzu jet 2x za rok na nejaky Last minute. Zivot se mi opet libi. Nemusim jaksi cekat, ze "az se narodim po druhe". Sama bych ho nikdy neopustila a rodinu nerozbijela, ale vlastne mi udelal velkou sluzbu.
Dedek mi doma nechybi. Jaksi casteji se objevuje, ale kdyz tu nejsou deti, nepustim ho dovnitr. Nevim, jestli ho ten novy zivot neuspokojil natolik, jak snil, zenskou zadnou nema, ja zadneho pres prah taky nechci. Co bude dal, uvidime - ale to uvidite i vy, ktere jste dneska mlade a predpokladate, ze vsecko bude porad tak, jak to mate ted. A ja vam preju, aby vam to vydrzelo. Tak jak jsem snila i ja.