Re: Co na stará kolena ještě akceptovat v partnerství, aby člověk nebyl sám a co už ne

Ja rozhodne nikdy nemela nejake nizke sebevedomi.
Souhlasim s tebou. Ani mi nijak neunikalo, ze ustupuju. Delala jsem to hlavne kvuli detem. Nechtela jsem, aby vyrustaly v hadkach, plno veci nestalo za to "bojovat" o lepsi pravdu. V partnerstvi nemuze jen jeden vzdyckly vitezit/mit pravdu, a taky nikdy to neni jen ten jeden, co je vzdycky perfektni. Muj muz mel dost vybornych stranek. Celkem jsme se hodne let doplnovali, ten umi to a ten ono. A muj nazor byl, ze kdyz jsem se jednou rozhodla pro nej jako otce mych deti, tak jim ho nebudu brat jen proto, ze ja nemuzu delat to ci ono. Plno veci jsem proste ani nestacila v rodine s nekolika detmi, takze bych je stejne nedelala behem tech let, kdy vyrustaly. On chtel mit dum, postavil ho, ja o nej nestala, chtela jsem bydlet ve meste v byte a mit blizko ke kulture atd atd, takze bud bychom se s 2 detmi rozesli, nebo prestehovali do domku. neco mezi nebylo. A jelikoz jsem si nedovedla predstavit konsekvence (a on taky ne), tak jsem na to pristoupila. Spis to byly ty konsekvence, co mne silne tlacily do toho kouta. Vsak to tady cteme v ruznych tematech porad dokola. Stres, nedostatek casu na nic, penize, deti, reseni zamestnani - znate to vy vsechny. A zenska proste vydrzi, protoze jde o deti, trava neni zelenejsi za plotem.
Jenze jsem, jako vetsina tady, byla taky presvedcena, ze az deti vyrostou a budou samostatne, bude cas na....
No, tak ten cas mam. On si ho udelal taky. Jenze mne pred 3 lety nenapadlo, ze do jeho casu nebudu zarazena.
A tohle neni zadne omlouvani nebo vymlouvani, zivot tak proste sel, a ja jsem se opet po pul stoleti nasla.