Re: Co na stará kolena ještě akceptovat v partnerství, aby člověk nebyl sám a co už ne

Moc dekuju-
A netykat mi.

Jeste jednu malou poznamku k tomu vsemu.
Ja jsem nebyla v mladi typ, ktery by neco nezvladl. Zvladla jsem problematicke situace, ktere lidi kolem povazovali za mensi katastrofy.

Ale clovek si uvedomi, kdyz se diva zpet na 40 let spolecneho zivota, jak jsem cim dale vic jaksi "vzdavala". Tedy to, co se tykalo mne osobne, a to kvuli detem, rodine, domaci pohode a pod. Neco, co se mi zdalo sobecke, ze JA bych to chtela delat nebo mit tak, a zbytek rodiny by tim nejak (i treba mizive) trpel. Nebo ze mi postupem casu nestalo za to se o neco hadat, protoze (coz vidim az ted) si muz stejne udelal, co chtel a jak chtel, i po doiuhych hadkach a vysvetlovani, a jeste mel dukaz, ze jsem hadava nesnesitelna zenska.

Takze nakonec jsem skoncila ja ctizadostiva prazska holka s ambicemi na studie na venkove, studovala jsem dalkove, co dalkove s detmi studovat slo, pracovala, kde jsem praci dostala, abych stihla domu uvarit veceri a pomoct detem s ukoly, i kdyz on treba byl doma o 2 hodiny driv - a plno podobnych veci.

Nevim, jestli to nekdo dneska oceni, deti mam bajecne, muze nemam a NECHCI uz mit. Doufam, ze mne ten pocit postupem casu prejde a najdu pozitivni stranky na tom vsem, co jsem delala.

Tedy nestezuju si, jen mne u sebe same prekvapuje ten pocit prozitych let v letargii, ze ktere se ted probiram -jak je mozne, ze jsem se do toho sama takhle vmanipulovala.

Kdyz tady ctu vselijaka temata, vidim tu svou cestu cernou na bilem u mnoha devcat. Clovek touzi po tom mit nekoho rad, byt milovan, mit deti a stastnou rodinu, a ustupuje a ustupuje, az stoji v nejakem koute a vzdava to.
Kazda nema to stesti na pohadkoveho prince na bilem koni, ale temer kazda touzi po tom ho potkat a to vsecko mit.
No, ale