arsielo - ve svém životě jsem jen jedenkrát uvažovala o antidepresivech - když mě prudil tchán s tím, že špatně udržuju jejich zahrádku a na svém synovi neviděl jediný chlup dobrý (neumí pochválit, dát najevo radost, lásku - i když to třeba cítí). TOHLE mě dlouhodobě frustrovalo.
Naštěstí jsem si pak téměř plačky postěžovala tchýni, ona mi vysvětlila, co je její starej zač a trochu ho pokrotila

Stav mého syna pochopitelně patří k tragédiím, které mohou člověka v životě potkat, ale už to slovo tragédie se mi příčí a připadá mi rouhavé.
Není nešťastný, netrpí, nemá bolesti - naopak. Většinou je spokojený, veselý a tak rozmazlený, že musí do školky, aby ho to trochu přešlo

Mám z něj radost, a když mě přepadne splín (což je málokdy, spíš mívám vztek - právě třeba kvůli školce

), vím, že mě to brzo přejde.
Navíc jsou tyhle děti větším barometrem na rodičovské pocity než úplná miminka, takže nešťastná a frustrovaná matka...to je v háji.
Věnuju se svým koníčkům, sem tam máme hlídání a někam si vyrazíme jen s přítelem (to je strašně důležité - koníčky a možnost se dítěte na chvíli "zbavit"

), hodlám konečně dostudovat třetí školu, chystáme křtiny naší holčičky, čtu, píšu, zahrádkařím, sem tam zajdu s přáteli na jedno, jezdíme na výlety, ráda vařím...
Denně se na něco těším a dlouhodobě mám taky vždy něco k těšení.
Možná mám kliku - naši jsou podobného založení.
My jsme vůbec celkem optimistická rodina

Na to, jak jsme žili za bolševika, až překvapivě.
Proto nechápu, co se to tu mele o tom, že když člověk nemá dostatek materiálních statků, nemůže být duchově a duševně činný nebo nedejbože veselý optimista

My byli tak chudí, že jsme čokoládu měli někdy jen 1x za 14 dní jeden proužek

Hele, kdybys chtěla, napiš mi na magggi@centrum.cz - můžeme pokecat

Jo a napadlo mě, co asi může obnášet založení speciální školky pro 4-7 dětí ve třídě...
Takže se ještě děsím toho, jestli nezačnu plánovat místo původně plánovaného zvířecího útulku, něco takového...
