Re: Sobotní

Mirko, je to jednoduché - být hodný tichý a nenápadný nás učili naši rodiče. OD té doby, co jsem v MC 3x týdně a učím, tak tam moc dobře pozoruju, že takové děti se absolutně neprosadí. Nedostanou se ke mně, když je svolávám na program, máma jim musí být neustále za zadkem, aby je chránila a soudcovala jejich spory, protože samy se ohradit neumí a ten dětský kolektiv je krutý v tom, že okamžitě ti silní poznají, kdo jim ustupuje a řeší konflikty pláčem a útěkem a pamatují si to a útočí na to dítě pořád dokola, kdežto když se jim dokáže vzepřít hned na začátku, tak už si na ni podruhé nikdo netroufne. A taky ne každý, s kým se to dítě potká, je spravedlivý, nejvíc ubližují děti těch nejflegmatičtějších matek, které pak v obraně toho svého fracka dokážou být strašně zlé a nespravedlivé a je dobře, když se moje dítě bude umět ohradit i v takovéhle situaci. A taky tam pozoruju, že dětičky, co jsou naučené utéct se schovat k mamince, se neumí zastat někoho druhého, když se mu děje bezpráví.
Učíme děti násilí - :-) - to není pravda, nikdy jí nedovolím, aby někoho napadla, když ona něco chce, aby jakkoli fyzicky ohrožovala ostatní děti. Jsem na ni hodně přísná a hodně náročná, já prostě jen věřím, že ty naše děti nejsou tak malé, a v rámci svých dětských kolektivů už musí umět samostatně fungovat v docela složitých společenských vztazích a já jí pořád nemůžu 100% chránit, nemůžu jí stále stát za zadkem a neustále ji hlídat a kontrolovat, vždyť za chvíli bude mít sourozence a už ta pozornost nebude soustředěná jen na ni. Musí se v rámci možností umět o sebe postarat sama a to už teď, aby si pak , po narození sourozence, nepřipadala zrazená, odstrčená, zranitelná, nechráněná. Kolikrát ani nemůžu objektivně posoudit tu situaci. Říkáš, že děti neumí odhadnout míru přiměřené obrany - nemyslím si, je to dané jejich fyzickým a psychickým vývojem, ony si neublíží, protože na to nemají dostatečnou fyzickou sílu a v prostorách kde my se pohybujem je to natolik přizpůsobeno dětem, že jsou tam z těch nebezpečných věcí skutečně maximálně pastelky a dřevěné kostičky -a le zase s těma tam ty děti nesmí běhat a jsou tam od toho mámy a služba, aby tu bezpečnost po téhle stránce zajistily.
Učím roční až tříleté děti. Maximálně si dají facku, strčí do sebe, úplně nejvíc je, že se kousnou, ale nikdy si víc neublíží, protože to nezvládne jejich psychika, po tomhle prvním fyzickém výpadu se většinou rozbrečí, protože neví, co s tou situací dělat dál. Ale myslím si, že je hodně důležité, aby tu první obrannou reakci udělaly.
Všimla jsem si, že je to problém výchovy prvorozených - rodiče na ně mají víc času a pak si stěžují a hrozně řeší, že ten mladší tomu staršímu ubližuje a ten starší si to nechá líbit. Ale ten mladší je vlastně v postavení, které já Anetce simuluju tím, že je v dětském kolektivu - starší mu bere hračky, zalehává ho, mlátí ho, dělá mu naschvály, popichuje ho a ten mladší se musí nějak naučit se ubránit. Rodiče svým vlastním dětem, když jich mají víc, říkají- nežaluj, koukejte si to vyřídit mezi sebou, já jsem u toho nebyla, ubližovat se nesmí, nebo: když se ti to nelíbí, tak se braň. Proč bych nemohla úplně stejně učit Anetku jednat vůči cizím dětem?
Asi jsem hodně ovlivněná tím, co pozoruju v MC, některé děti jsou tam skutečně zlé a agresivní a ti maminčini mazánci jsou pak děsně otloukaní a já si nepřeju, aby se Anetka ať v MC nebo pak ve školce dostala do takového postavení. Mimochodem- teď jsem pořádala pro školku návštěvu paní s kolovratem a Anetka se bez problémů dohodla a prosadila se mezi tří, čtyřletýma dětma, z toho jsem měla skutečně radost.