Trochu idyla

Autorka to vidí jako idylu. Dřív musely ženy stihnout daleko víc práce a na děti neměly čas. Ano, děti si vyhrály spolu, napomenul je nejbližší dospělý - dneska jsme svědky přesně opačného trendu: co se má kdo cizí starat o moje dítě? A tak napomínajícího sjedeme, i když je to třeba učitel ve škole. Co má "ten blbec" co napomínat moje dítě, nedej bože mu dát poznámku?
No, a riziko nehlídání dětí, to jsme měli v rodině: dva sourozenci mojí matky se jako děti utopily, jedno ve dvou letech na dvoře v močůvce, druhé v šesti letech v říčce na návsi. Dospělí byli na poli a na děti měl dohlížet starý, téměř imobilní děda. Děti utekly a na neštěstí bylo rázem zaděláno. Z devíti sourozenců se tak dospělosti dožilo jen sedm, u toho dvouletého to byla tragédie o to horší, že to byla prvorozená holčička.