Re: souhlasím s autorkou

žábatko, já to mám naprosto stejně.

Lidi co mám ráda vidím vždycky moc ráda, těším se na ně, ale zároven musím mít pocit že mám dost času na svou rodinu, sama na sebe.. nikdy v životě jsem se nenudila, je toho tolik co bych chtěla udělat, naučit se, přečíst, věnovat zároven víc času manželovi a dětem, strašně ráda vařím.. a přesně jak píšeš, být s někým "povrchně" za každou cenu, každý den "venčit děti", každý den drbat na písku, to si vůbec neumím představit.

Občas tady zajdeme k sousedům nebo ke známým na sklenku, na večeři, na snídani, jedno krásné přátelství tady asi pomalinku kvete a jsem za to vděčná; taky nejsem asociál, lidi mám strašně moc ráda.. ale ten nejužší kruh rodiny je pro mě vzácný.. a ty kamarádky co mám, ty jsou - jak jsem psala - pořád se mnou v kontaktu. A to mi stačí.. když tady potkám někoho s kým bude legrace, kdo nebude negativní, s kým si budu rozumět a bude mi fajn, tím líp. No a když ne, tak je mi to úplně, ale úplně jedno.

Často si pravda říkám že mám štastnou povahu, spousta lidí mi říká že by to stěhování nezvládla. Mně to upřímně nevadí, spíš naopak, baví mě ty zážitky kolem.. :)