..loupání brambor ve společenství ostatních žen

je třeba moje noční můra.

Já mám lidi ráda, ale jsem ráda s dětmi sama. Bydlela jsem čtyři roky "jinde" a našla si tam asi pět holek, které jsem opravdu ráda vídala - a i tak jsme to stíhaly jen sem tam.. většinu času jsem byla sama a ráda.
Mám strašně moc ráda holky z "našeho měsíce", ale taky by to nešlo každý den.

Ted jsem zase přestěhovaná, je to měsíc, a absolutně nemám potřebu se někde družit.

Navíc bych svoje děti NIKDY nenechala běhat a nevědět kde jsou a spoléhat slepě snad na ostatní - zeptej se kohokoliv kdo studoval psycholgii na "sdílenou odpovědnost" - tam se stane nejvíc nehod.
Všichni si myslí že děti hlídá ten druhý a průser je tady.

Byl i pokus kdy se z ordinace ozýval řev o pomoc; pokud v čekárně seděl jednotlivec, většinou po chvíli zasáhl a snažil se dovolat nebo dostat dovnitř, pokud tam bylo víc lidí, studovali časopisy a bylo jim blbý cokoliv dělat.

Chápu co jsi tím chtěla říct, já toho mám občas taky dost.. ale ženské společenství v této verzi chápání mě děsí.