rozumím

Jo, úplně stejně jsem se cítila na MD...
Pamatuju si ještě živě, jak jsem seděla ráno v 5 na posteli s hlavou v dlaních, poté, co se potomek už čile batolil po bytě a přemýšlela, kolik hodin zbývá do večera, než usne alespoň na 2 hodiny v kuse...
Byla jsem doma v podstatě pořád sama - rodina daleko, kamarádky v okolí žádné...

Pak jsme se přestěhovali, našla jsem si kámošku s prckem jen o půl roku starším přímo v domě a už bylo daleko veseleji... společně jsme i vařili, nebo alespoň obědvali (ona naložila polívku, vzala krmící židličku a dítě a přijela k nám (měli jsme větší byt) já dodalal druhé jídlo)...

Když se moje babička nechápavě divila, jak můžu být tak unavená, když mám na starosti v podstatě jenom dítě a domácnost, že ona musela zvládat ještě hospodářství, jezdit na pole atp, tak na moji otázku, kdo že jí v tu dobu hlídal dítě řekla, no přece naše babička-tchýně, nebo spalo venku na zápraží v kočárku.... takže jsem jí zas opáčila, že já asi těžko nechám kočárek se spícím dítětem na ulici... a dítě mi opravdu nikdo nepohlídá, ani když potřebuju jít k lékaři...

njn...

nová doba...