Trošku něco jiného, ale taky dost arogance :-)

Když jsem porodila svou první dceru, nebyla jsem vdaná, nicméně ve společné domácnosti 10let žijící :-). Porod byl dost těžký, celkově mě to vyčerpalo. Druhý den dopoledne vlítla do pokoje jakási ježibaba a vyzvala mě ať s ní jdu na chodbu. Tam mě předtím než se představila několikrát vyzvala ať se posadím, že rozhovor (netušila jsem o čem) bude dlouhý. S díky jsem 3x odmítla neboť jsme nemohla druhý den po porodu ani pomyslet na polohu vsedě. Načež mi ta dobrá žena sdělila, že je sociální pracovnice a že to pochopí, pokud budu chtít dát své dítě k adopci. Že se za to nemám stydět a všechno jí klidně říct. Zírala jsem jak zjara, netušila jsem o čem mluví a hormony se bouřily. Když jsem jí sdělila, že jsme dítě chtěla a rozhodně ho nehodlám komukoliv dát, to že jsem ho nemusela mít, tak místo aby vycouvala, začala do mě hustit, že je to zcela normální a ať se nedivím, že to tu řeší x-krát týdně (rodila jsem u Apolináře, takže ne nějaká specializovaná klinika pro osoby jež se ve velkém zříkají svých dětí)...prostě byla neodbytná. Až po cca 1/4 hodině jsem jí vypoklonkovala s tím, že opravdu své dítě k adopci dát nechci. Na závěr mi sdělila, ať se nedivím a co bych chtěla když ani nejsem vdaná. (veškeré papíry o jménu dítěte apod. jsem v pořádku před porodem odevzdala a navíc prosila sestry, které dceři automaticky na zavinovačku napsaly moje jméno, ať to přepíšou, aby tatínek nebyl zklamán až přijde na návštěvu - navíc byl manžel u porodu, takže větší zájem už jsme podle mého dát najevo nemohli)
V pokoji jsem se pak totálně zhroutila a brečela jsem jak želva, protože moje psychika byla ještě ve stavu, kdy jsem byla rozněžnělá z toho jakého báječného tvorečka jsem to přivedla na svět a jak se náš život zase vyvine dál, dostane nový rozměr a smysl....no prostě citlivka ale myslím, že zcela právoplatně, protože témeř každá tyto stavy rozjitřených hormonů zažívá) Pak už se pracovnice nedostavila a já jsem na ní před svým odchodem z porodnice nenarazila k mému velkému smutku a jejímu štěstí.
S druhou dcerou jsem se nejvíc těšila jak tu babu sejmu a že jí to vrátím za všechny, které ponížila a rozbrečela jako mě. Bohužel mi nedošlo, že baba nepřijde neboť jsem se 5 měsíců před porodem provdala za stále stejného otce mých dětí.
Arogance ve zdravotním zařízení (byť tentokrát to byla státní moc)mě naprosto zaskočila. A to nejsem nijak ustrašená a být ve formě, tak má baba děsivé problémy :)
Nicméně vrátím se k problému zde probíranému - nevím, zda jste zkusili nějaké soukromé zařízení, kde už pochopili, že pacientka přináší peníze a je nutné se k ní uctivě chovat, protože jinak by je též mohla přinést někam jinam? Přeju hodně štestí....u mě se z toho nestalo trauma, ale kdykoliv si vzpomenu na tuto situaci znovu se rozčílím při představě co všechno jsem jí měla říct a kde všude tu babu rozmáznout :-)