růžová zahrada v praxi

To víte, moji milí, já jsem už takhle pár ordinacemi probloudila a zkušenosti mám všelijaké.

S gynekoložkou, která mi řekla, že na mě zavolá psychiatrickou pohotovost, když jsem jí v ordinaci začala brečet. Pobrekávala jsem už předtím - ten den byl den blbec a já jsem v práci dostala výpověď na hodinu, což jsem jí, krůtě, samozřejmě řekla ještě před vyšetřením. Šla jsem na gyndu na plánovanou preventivní prohlídku, byla jsem tam potřetí v životě, asi dva měsíce předtím jsem teprve přišla o panenství a šla si jenom po antikoncepci. Nějaké problémy jsem nečekala. Gynekoložka mě vyšetřila jako krávu - strčila mi tam celou ruku, snad až po loket, aniž mě na to upozrnila, a pak mi řekla, že musím hned do nemocnice. Tak jsem se rozbulila znova. Kdo by ta téhle situace nebrečel? A vyhrožovat mi psychiatrickou ambulancí, to bylo docela dost. Tak jsem se sebrala a odešla.

K psychiatrovi mě poslal i další "pan doktor" , mamčin gynekolog, ke kterému jsem šla hned druhý den, abych zjistila, co se vlastně děje a proč musím do nemocnice. Ten mi taky nic neřekl, ale do špitálu mě poslal taky. To už jsem byla tak zkrotlá, že už jsem neměla sílu protestovat. Až sestra z labiny, která mi dělala předoperační vyšetření, a které jsem se začala vyptávat, jesti neví, proč mám jít do nemocnice, že to nevím, mi nakukala, že mám přece právo to vědět, ať mu zavolám. Tak jsem zavolala a dozvěděla jsem se, že psychiatrie je o patro výš.

Chodila jsem k němu ještě rok a začala jsem mu přezdívat Krysa. Moje mamka od něj odešla ve chvíli, kdy jí začal cpát hormony na přechod, i když jí nic nebylo, a já poté, co mi tvrdil, že antikoncepce, kterou beru, a ze které ji mi blbě, je to nejlepší,co můžu mít a nic lepšího není. Nejlepší - jak pro koho. Zřejmě pro něj. Asi mu ze všech firem platili nejvíc. Krysa.

Do té zmiňované nemocnice jsem nakonec dorazila. Udělali mi zákrok v narkóze (dodneška přesně nevím jaký). A pak mě, ještě omámenou a ublinkávající, sestra vytáhla z postele, prý si se mnou chce paní doktorka popovídat. Přijít za mnou na pokoj samozřejmě nemohla - musela jsem jít já za ní. Ještě mě sestra donutila nazout si pantofle, i když jsem tak-tak držela rovnováhu. Tak jsem se tam došourala, vložku jsem svírala jenom mezi stehny, na sobě andělíčka, a stanula jsem před tribunálem - tedy před paní doktorkou sedící za stolem, vedle ní usedla sestra, já před nimi stála a pořád jsem myslela jenom na to, aby mi nevypadla ta zakrvácená vložka. A pak se mě doktorka zeptala, jak se jmenuju. Připadala jsem si jako u výslechu. Dodneška si vzpomínám na ten nesmírný úžas při představě, že tam někomu udělají výškrab a teprve pak se ho ptají, kdo je. Chvíli jsem mlčela a přemýšlela, co na to říct. Lékařka to nevydržela a zkusila položit otázku jinak. "Jste paní XY?" Tak teda věděli, jak se jmenuju! To už moje ohromení přerostlo ve zvědavost a já jsem zkusila odpověď "ne". To je probralo, doktorka prohlídla papíry, jestli má ty správné. Tak jsem komunikaci završila prohlášením, že jsem "slečna XY". Kupodivu nic jiného vědět zřejmě nechtěly, protože mě pak se znechuceným výrazem propustily zpátky do postele. Reverz jsem podepsala ještě týž den a odjela.

V téhle nemocnici, zrovna v tom pokoji a na té posteli, kde mě položili, mi umřela rok předtím babička. Byla to statečná ženská z vesnice, porodila pět dětí. A já jsem ji tam poprvé v životě viděla brečet nad tím, jak se k ní chovali.

A historky z těhotenství a porodnice, ty měly o to větší grády, že u toho byl strach o dítě. A může se mi někdo divit, že je mi z gynekologů zle?