Pohled z té druhé strany.

Ahoj.
Jako lékařka pracuji necelé čtyři roky. Za tu dobu jsem stihla přijít o téměř všechny svoje ideály. Byla jsem přesvědčena, že se budu věnovat pacientům, budu je pozorně poslouchat a vše jim vysvětlovat. Na medicíně nás to tak učili. Neustále to zdůrazňovali. Měli jsme i hodiny s nácviky komunikace s pacientem, ...
Ale! Ono v tomhle našem českém systému není kdy. Vedení nemocnic se stará čistě o ekonomickou stránku fungování a o právní krytí. Ne o to, aby bylo všechno z právního hlediska v pořádku, to velmi často není (např. i na oddělení JIP v mnohých nemocnicích slouží neatestovaní lékaři, což je protiprávní), ale o to, aby to bylo právně obhajitelné. Proto je jedním z nařízení nemocnice to, že u každého mého rozhovoru s pacientem musí být sestra, prostě proto, aby mohla svědčit v můj (nemocniční) prospěch.
Každý pacien při přijmu do naší nemocnice musí vyplnit 5 dotazníků. Já pak další 4 a sestry taky něco vypňují. Proč? Nařízení vedení nemocnice.
Já mám na starost 16 pacientů na lůžkovém oddělení interny a nové příjmy a propouštěcí zprávy. Pacienty vidím při vizitě, kterou spíše proběhnu, než projdu a potom sedím celý den u počítače a píšu a píšu a píšu. Musím. Tak to v českém zdravotnictví funguje.
Byla jsem na stažích v USA. Tam lékař chodí po pacientech a věnuje se jim. Dole ve sklepě nemocnice sedí zapisovatelky a přepisují to, co lékař během předešlých pár hodin namluvil do diktafonu.
Byla jsem na stáži v Německu. Tam je v nemocnicích víc lékařů, než pacientů. Také mají čas se jim věnovat.
Moje práce je spíše práce sekretářky, než lékařky, ale já to dokážu změnit jen tím, že za 2 roky po atestaci, odejdu do zahraničí.