Re: Smrt - jak se vyrovnáváte, chápete

Cimoril smrt M.Jacksona ve mě vyvolala takovou vlnu vzpomínek na to jak jsme se sestrou zkoušely napodobovat jeho kroky u Esa před televizí. Jak jsme čekaly na každou novou píseň. Nakonec jsem skončila u svojí osobní krabice, kde si schovávám všechno důležité a vyhrabala jsem fotky kde jsme spolu, našla jsem i dopisy co mi psala. Mám schované keramické želvičky co mi dělala. Prostě jsem si potřebovala zavzpomínat a vyplavit to ze sebe. Poslední dny to na mě dopadalo nějak víc. Snažím se na to nemyslet, ale každý den si uvědomuju, že na ni myslím, když kouknu na dozu v kuchyni, když se hrabu ve skříni (měli jsme spoustu stejného oblečení), když kouknu na bývací stěnu kde mám schované všechno co mi kdy dala. Snažím se na to nemyslet, ale čím víc se snažím, tím víc se to hromadí a potřebuje to ven. Jsou období kdy jemi dobře a vzpomenu si jen letmo, ale jsou období kdy se v tom topím a nevím jak se s tím srovnat. Nemám si o tom s kým popovídat a to je možná špatně. Manželovi je to nepříjemné, poslechne mě, ale je vidět, že je nesvůj a neví co by mi měl říct a s našima nebo bráchou o tom mluvit nemůžu a ani nechci. Dělá mi zle i jen zmínka o ní od mámy a já nevím proč. Vždycky když už simyslím, že jsem z toho venku tak se něco stane, jako tuhle, když se mě rok po její smrti ptala sousedka o dvě patra níž, kdy zase dojede na prázdniny. To líčení té události mě zase rozhodilo na celý den. Věřím, že čas pomůže hodně, ale nikdy tu bolest nezahojí.