Re: Smrt - jak se vyrovnáváte, chápete

CHápu,před 5 léty zemřela babička-ta babička to mi v puberte suplovala mámu a říkala jsem jí věci co jsem mámě neřekla doted.Bohužel zemřela měsíc před mojí svatbou.Cítila jsem jako zradu že se vdávám tak brzo po její smrti.udělala jsem to na naléhaní příbuzných....ale je tam to ale.zemřela před kostelem venku,sama,náhle,bez rozloučení....taky bydlím v čechách ,ale jsem slovenka -domu to je relativně daleko druhý konec druhé republiky,svatba byla tady ale stejne.A loni zemřel děda.Taky jako blesk z čistého nebe.Upřimne vám říkám že se bojím zvednout telefon když mi volají rodiče,moc se bojím co zprávu se dozvím nebo jestli si chtějí jen pokecat.je to blízko a strašne daleko.Cítím bezmoc,někdy i zoufalství že bydlím tady.Jsem spokojená,mám tady rodinu,6.měs.dvojčátka ale mám pocit že nade mnou visí stín.Stín toho co se může stát.Už se to stalo dvakrát.nestihla jsem říct zbohem,mám tě ráda......mám slzy v očích i těd.Ty obavy jsou hrozné.Když mi bylo 18 a jela jsem sem byla jsem vysmátá-zbohem nudný živote-tde si budu delat co chci.Ale za deset let potom už vím že to není tak jednoduchý.možná to sem to týhle diskuze nepatří.Já jsem srovnaná se smrtí jako takovou,ne proto že jsem z věřicí rodiny-já do kostela