Re: Trápím se...

Spíš že to je jedno, zda jsi hezká nebo ne. K příběhu: zaujalo mě, jak píšeš, že tvůj manžel je pro tebe tvé štěstí. V tom bych asi vidělá já kámen úrazu a teď se nezlob, že to napíšu natvrdo - je normální reakcí zdrhnout pod takovou zátěží. Je nesmírně těžké nést náklad, který na tebe "hodil" ten druhý v podobě své nesebedůvěry, ta "odpovědnost", že musí zajišťovat tvé štěstí... to je v tobě, na tobě, to nemůžeš přehodit na někoho jiného.
On skutečně odpovědný za tvoje pocity není. Přemýšlela jsi někdy, zda byla slepice nebo vejce dřív? Zda on začal unikat a má "krizi středního věku", a ty jsi se teď na něj upnula, nebo se tak dlouho pohár plnil, až se ucho utrhlo a on začal unikat až jako následek vyčerpání života s tebou (myslím, že ho děláš odpovědného za své štěstí)?

S těmi kamrády či kým se třeba cítí svobodný a lehký. Ti lidi se baví sami od sebe, ne proto, že on baví je.

Pokud víš, že s tím nic neuděláš a že bez chlapa neumíš být šťastná, narovinu mu to řekni a nech ho, aby se rozhodnul, zda tuhle zátěž chce nést. Každopádně mi přijde, že pokud někoho milujeme, tuhle zátěž v podobě odpovědnosti za naše štěstí na něj nenakládáme...

Vztah je vzájemné dělání si radosti a sdílení, ale někoho může udusit vědomí, že ten druhý se bez něj ani nenadechne...