Re: Trápím se...

Na téhle diskusi je zrovna dobře vidět (třeba pro mě, když znám pozadí názorů některých nicků i svého), jak do všeho každý projektujeme sebe.

Já jsem třeba v manželství zejména v posledních letech nebyla šťastná, pomiňme teď detaily.
Ale očekávala jsem tehdy od muže, že
1) mi pomůže řešit TY problémy, které se týkají NÁS OBOU (např. jak zkoordinovat péči o malé dítě a můj zdravotní stav, práci a otevírací dobu MŠ apod.)
2) mi nebude klást překážky v naplňování TĚCH mých cílů, kterými jsem ho ani naše manželství objektivně neomezovala, neohrožovala apod.

Nechtěla jsem po něm nic víc než v bodě 1) spolupráci, v bodě 2) nekladení překážek "z jiných než objektivních důvodů".
PŘESTO NEBYL ochoten problémy řešit a odkazoval mě na "ty máš problémy, ty řeš". Musela jsem to tedy "vyřešit" rozvodem. Přitom jsem doma nechodila jako tělo bez duše, neodpovídala jsem "Nic" na otázky "Co furt máš", chtěla jsem VĚCNĚ řešit. SVOJE osobní problémy jsem si samozřejmě hodlala vyřešit sama, a tak, aby neohrozily chod rodiny atd.

Přitom KDYBYCH na druhé straně byla já, já bych na takovéto věcné debaty samozřejmě přistoupila, a partnerovi bych tím dala najevo, že mi jeho spokojenost není lhostejná. Současně, kdyby partner jen chodil a vzdychal, tak by mě to taky trápilo až žralo (též jsem zažila, dlouhodobě, a fakt nebylo o co stát a bylo VELICE těžké v tom současně "normálně a radostně žít", přičemž tam to bylo provázeno ještě zlem ve smyslu "do toho ti nic není").

Myslím si, že ve vztahu se dá ustát LECCOS: ale nejhorší je, když se "nic neděje" a "neděje" se to dlouho, a "neděje" se to s různým tušením zlověstného pozadí...

To NENÍ pravděpodobně případ zakladatelky - jen jsem chtěla poukázat na ošidnost "černo-bílého" vidění. Nevím, jestli jsem se vyjádřila dostatečně srozumitelně, není mi dobře.