Re: Trápím se...

Klaun,
to je strašný, otevřela jsem si Tvoje první příspěvky a zmrzl mi úsměv.

„Máme poslední dobou s manželem nějaký nesoulad. Je zasmušilý, když se ho zeptám, co ho trápí, stěžuje si na mě, ale nekonkrétně, spíš jako "pořád je všechno podle tebe". Já tenhle dojem nemám, naopak, bez manželova souhlasu si nedovolím ani koupit boty - je to i tím, že kasu drží on.“

U mě jako přes kopírák. Ostatně, v druhém příspěvku to sama píšeš. Všude stejný. Ženská se snaží, a výsledek? Chlapi utíkají do náručí jiných. S nimi totiž nemají denodenní STAROSTI. Tím to je.
Já se nedávno vzbudila a uvědomila si, že už nejmíň půl roku v našem manželství změna… Nemýlila jsem se, uháněla ho jiná. Nevím co se mezi nimi odehrálo, on mi to samozřejmě neřekne (učí nás přece „Zatloukat, zatloukat, zatloukat..“) a já měla záchvaty strachu a bezmoci… Teď to vypadá, že si díky těm mým prudkým "náladám" uvědomil, že jsem procitla a snad to uťal. Čas ukáže. Ale o sobě nechci psát.
U Tebe je situace horší, máte postiženou dcerku. To chlapi neskutečně vysává. Vidím v rodině, v okolí…
Tušíš, co s tím? Já bych asi nikam nejela , byla bych jako na trní, neuměla bych se odreagovat.