Právo na štěstí

Pročetla jsem si poslední diskuze a nedá mi to, abych se nezeptala - začínám si se svými názory na rozvod (rozchod) připadat jako pračlověk :-(

Často se setkávám s názorem (nejen v diskuzích, ale i mezi lidmi), že žijeme jen jednou, tak proč "nejít za štěstím", přece nemá cenu trápit se v nefunkčním vztahu, apod. Jedna konkrétní situace:
Dva, kteří chtějí "jít za štěstím", jsou:
1. Padesátiletý muž, dobře situovaný, poměrně vážený díky svému postavení na pracovišti. Je ženatý, děti jsou na střední a vysoké škole. Jeho manželství je "běžné", tj. bez patologií, donedávna velmi harmonické - vnímáno takto bylo jím, jeho ženou, dětmi, širší rodinou, rodinnými přáteli. Manželé bývali vyhledávanými společníky, velmi hezky se k sobě chovali, poslední rok to ale neplatí (tedy od doby, kdy muž navázal mimomanželský vztah).
2. Třicetiletá žena, vdaná, dvě malé děti. Kolegyně výše uvedeného muže. Její manžel je "normální" - ve smyslu nepije, není závislý, pracuje, má přiměřené sociální chování, stará se o děti a o rodinu.

Tito dva se tedy do sebe zamilovali. Jejich štěstí přineslo neštěstí dětem v obou rodinách (vím, že děti z první rodiny jsou velmi nešťastné a nemůžou se vyrovnat se změnou chování rodičů, děti z druhé rodiny tolik neznám, jsou ještě malé), oběma současným partnerům (oba jsou zoufalí, nejen kvůli dětem, ale i vlastnímu citovému životu) a přinejmenším ve dvou případech dalším rodinným příslušníkům.
Ráda bych znala názor ostatních (i když jde jen o akademickou diskuzi ale s reálnými podklady), jak to vnímají s "právem na štěstí" všech, kdo jsou do příběhu zataženi.
Ještě dodávám, že o vztahu těch dvou se ví, ale jestli se rozvádí nebo budou rozvádět, to nemám tušení.