Re: Právo na štěstí

Moji rodiče se rozvedli, když mi byl rok. Mamka se znovu vdala, když mi bylo šest. S mým otcem jsem bydlela celou dobu, co jsem byla na střední a až tehdy jsem pochopila, jaké štěstí jsme všichni tři měli, že to takhle dopadlo. Můj otec je inteligentní, milý, hodný, miluje mě velmi, ale není rodinný typ, zamlada těžce zvládal svůj cholerismus a jeho životní styl nemůže zvládat někdo, kdo má dítě.
Jako dítěti mi vadilo, že nemám tatínka u sebe, věděla jsem, že mí rodiče spolu nikdy bydlet nebudou, přála jsem si proto jiného.
Toho si mamka našla, rozvedla se po 10 letech. Naštěstí. Manžel ji nebil, vydělával, ale byl (je) to horník, duchem prostší, sem tam pil, ke konci manželství už více, nebylo to manželství, ale přežívání vedle sebe. I tady jsem byla ráda, že se mamka rozvedla, rozhodnutí bylo určitě těžké, peněz neměla mnoho. Ale "šla za štěstím", požádala o rozvod a hle, velice brzy si našla nového přítele.
Můj bratr, který se narodil ve druhém manželství, rozvodem získal svého otce, který na něj měl více času, doma se mu skoro nevěnoval, ale po rozvodu si ho pravidelně brával. Takže spokojenost vždy a na všech stranách.

Nevím, proč bych se někomu měla plést do vztahu, houby o tom vím. STejně jako vím, že rozhodně ne každé dítě trpí rozvodem svých rodičů. Můj bratr tím jenom získal.