Právo na štěstí versus děti

Rozhodně v takových situacích nikoho neodsuzuju, protože - jak tu někdo psal - my jim u toho nesvítíme a nevíme, co se děje pod pokličkou (pokud to nejsou blízcí). Že manžel je navenek dokonalý a ve skutečnosti je to třeba úchylný sadistický pořádkumilovný pedant, to by nebylo nic nového pod sluncem. A manželka se klevetnicím nesvěřuje.

Ale dovolím si jednu poznámku k téma právo na štěstí versus děti:

Mohla bych pít, ale nepiju, protože kojím.
Mohla bych nadávat a klít, ale já se směju, i když je mi ouzko, aby se netrápily.
Mohla bych jít jednou do opery, ale radši jdu s nimi pětkrát do loutkového divadla.
Mohla bych chodit se svými kamarády do kavárny, ale místo toho vyrážím odpoledne za jejich kamarády na hřiště.
Mohla bych se zamilovat a vířit hormony, ale zůstávám s jejich obyčejným tátou.

Nejsem mučednice, jen jsem se kdysi dobrovolně vzdala milionu věcí, které by mě mohly udělat šťastnou proto, aby byly šťastné ony.