Re: Právo na štěstí

Monty, jenže štěstí jednotlivých členů rodiny jsou spojité nádoby. Jsem dítě z rozvedené rodiny, která až do posledních svých rozvodových křečí nefungovala. Matka nenáviděla otce, otec matkou opovrhoval. Navenek jsme mi děti viděly jen hádky (kteří rodiče se občas nepohádali), okolí nepoznalo nic. V takové rodině je to k nepřežití. Rodiče se neobejmou, nemají na nic stejný názor, matka se potácí životem s utrápeným výrazem, otec vybuchuje naprosto na vše. Nevím. Vždycky jsem přemýšlela, proč jsem měla jako dítě a puberťák tak tragický, vážný a smutný přístup k životu. Nijak nechci házet vinu na rodiče, ale odchod z rodiny byl jak příchod do země krále Miroslava. Najednou to ze mně všechno spadlo. Učila jsem se úplně novému pohledu, přístupu. Ono je fajn, když se frustrovaný druhým rodičem nemilovaný rodič dokáže vybičovat, najít v sobě sílu svatých a dávat dětem lásku, přestože sám je ÚPLNĚ PRÁZDNÝ. Ale já nikoho takového neznám. A sama toho schopna nejsem. Lásku umím dávát, pokud ji v sobě cítím (a je jedno, jestli ji do mě nalil Bůh, vyrostla ve mně z mé osobní síly, nebo jsem ji našla v očích milovaného muže).