Re: Právo na štěstí

Žvejkačko, co jsem si všimla, tak děti zazlívají spíš rodičům, co jim předali patologický vzor do života, než rodičům, co se pokud možno kulturně rozvedli.
U svých rodičů jsem třeba v dětství vůbec nepochopila princip, proč spolu jsou. Matku jsem viděla jednoznačně jako oběť otce, ona mi to i tak předestírala. Až v dospělosti jsem zjistila, že pravda je někde na půl cesty. Že otec je sice sobecký slaboch, ale matka je zase dominátor, který nenechá nikoho dýchat - což mi začalo docházet až v pubertě a výš, že mě zcela přetvořila k obrazu svému. Život s nimi byl jako mezi mlýnskými kameny, nejsem typ, co by si myslel své a předstíral loajalitu, takže jsem to s nimi prožívala, trpěla, nakonec jsem se už v pubertě dopracovala v negativismu, depresi. Nakonec jsem jim lezla na nervy, protože pochopitelně to, co mi způsobili, neviděli jako následek svého soužití a svých povah, byla jsem pro ně další rána osudu a kámen na krku, tak jako brali celý život. Když jsem pak sebrala odvahu a utekla z domova, brali to zase jako moje mínus, ne snahu utéct z toho očistce a žít svůj život.
Po svých zkušenostech bych si už proto netroufala soudit, kdy dítě víc trpí. Někdy může být navenek spořádaná až maloměšťácká rodinka uvnitř větší peklo, než rodina s alkoholikem. Může tam být víc skrytých patologií, ale nikdo dětem nepomůže, protože navenek vypadá všechno skvěle.
Tak je to i s manželstvím. Když jdou od sebe páry, které se donedávna ostentativně vodily na veřejnosti zásadně za ruku jako čerstvě zamilovaní, je to docela podezřelé.