Právo ženy na jméno

Vím, že to asi vzbudí vlnu nevole, ale ponechat si po svatbě své dívčí příjmení jsem považovala za nutné, už kvůli své důstojnosti. Odmalička jsem byla vedená ke zpochybňování norem, ke kritickému pohledu na svět. Nedělat věci jenom proto, že to tak dělají všichni ostatní, ale zastavit se a zeptat se sama sebe: Je to skutečné moudré? Nemám ráda argument Takhle to dělají všichni, tak to dělej taky tak! Když jsem byla malá, chodily všechny děti z naší třídy do pionýra. Já jsem chtěla taky, dokonce jsem doma brečela, že moji rodiče nechtějí, abych tam chodila. Už si nevzpomínám, jak mi rodiče vysvětlili, že pionýr je stádní záležitost, která stojí za starou belu, jisté ale je, že tady někde se začal vyvíjet můj smysl pro kritiku stereotypů.

Žena bývala v naší kultuře po staletí majetkem svého manžela. Ten ji živil, šatil, bez něho nic neznamenala. Sloužila svému muži jako stroj na výrobu dětí a její místo bylo v domácnosti, u krbu, v soukromí. Její role byla nesmírně důležitá, ale pohříchu nedoceněná. Žena po svatbě automaticky přebírala jméno svého muže a nikoho nenapadlo to zpochybňovat.

Od sedmnáctého století se ale věci začaly měnit. Přišla průmyslová revoluce, ženy se začaly daleko více angažovat i mimo domácnost, postupně se mezi nimi našlo více umělkyň, spisovatelek, podnikatelek. Proběhla první vlna feminismu, ženy si vydobyly volební právo a o pár let později i právo být voleny. A přišly první političky. Status ženy se postupně přestal poměřovat statusem jejího manžela, konečně vznikla samostatná ženská bytost se vším všudy. Ovšem jenom teoreticky. Ženy mají možnost být voleny, ale ve vládě a v parlamentu je jich zoufale málo. Ženy mají možnost vést podniky a firmy, ale kolik znáte ředitelek a manažerek? Ženy vydělávají podle zákona stejně jako muži, ale kolik znáte podniků, kde tomu tak skutečně je? Formálně už diskriminace neexistuje, v praxi máme ale co napravovat. Je zkrátka stále potřeba rozbíjet ten zaběhlý stereotyp o ženě - domácí puťce. Ano, jsem feministka. Feminismus pro mě znamená kriticky nahlížet společenské i soukromé dění a každý den se mnohokrát ptát: Proč vlastně tohle dělám právě takhle? Protože se to tak dělá, nebo proto, že je to správné, moudré, dobré?

A to je i případ mého jména. Je prostě normální, že žena si vezme manželovo příjmení. Je to ale moudré, dobré, správné? Dělají to tak téměř všechny ženy. Tím ale neustále posilují tradiční představu o muži - vlastníkovi. Nechci být vlastněna. Moje matka (vystřídala za svůj život tři příjmení), když se dozvěděla, že si chci po svatbě nechat své původní jméno, mi to velmi rozmlouvala. Argumentovala nejdříve zmatením dětí. Jak se budou na mé děti dívat jejich vrstevníci, když se jejich máma bude jmenovat jinak, než jejich táta? Tahle otázka je podle mě v zemi, kde rozvodovost překročila padesátiprocentní hranici, naprosto bezpředmětná. Navíc, pokud někoho odmalička vychováváte v určitém prostředí, přijdou mu normy z tohoto prostředí běžné, prostě se na ně socializuje. Doma je důležitá pohoda, klid, láska a radost ze společného soužití a ne fakt, že se oba rodiče jmenují stejně. Mimochodem i z tohoto důvodu mi nevadí, když spolu žijí nesezdaní lidé. Další, co mé mámě vadilo, bylo to, že můj muž je hodný. Já přece nemusím dávat najevo nezávislost, když on mi jí dopřeje kolik chci. Tenhle argument jsem nevzala - můj muž mi nemá co dopřávat, nezávislost je ve mně a je moje a od nikoho si ji neberu nebo nepůjčuji. To, že si chci ponechat své jméno, má okolí říkat: Tohle jsem já, jsem tu za sebe, nejsem ničí, jen svoje, mám svoji hrdost a svoji nezávislost, společenské normy neakceptuji jenom proto, že tu jsou, snažím se ptát se, proč tu jsou a k čemu, nejdu jak ovce na porážku proto, že na ni jdou i všechny ostatní ovce.

Možná vás to pobuřuje. Potkala jsem už hodně lidí, kterým to vadilo, někteří z nich mé vysvětlení přijali, jiní ne. Mám spoustu problémů na úřadech, kde si jména pletou, nevěří mi, že můj muž je můj muž a mé děti že jsou skutečně mé, dokud jim neukážu občanku, kde je to všechno černé na bílém. I přes tyhle potíže jsem si ale jistá, že jsem se rozhodla správně. Ženy by měly využívat svých práv, když už si je tak těžce vydobyly.