Taky se jmenujeme každý jinak....

Asi je to divné, ale já nikdy neměla takové ty sny o veliké svatbě a o tom, jak budu mít šaty jako princezna.... Nakonec všechno dopadlo tak, že jsem se ještě nevdala - synka jsem měla za svobodna v 19ti a vdát se nebylo za koho (mimochodem, jeho otec má dnes již 3. příjmení - vždy po manželce), dcerku mám rovněž za svobodna a s jejím tatínkem žijeme víc jak 6 let naprosto spořádaně - ovšem bez razítek úřadů (to ale vyplynulo tak nějak z naší momentální situace, možná časem....). Takže se každý jmenujeme pochopitelně jinak - synek má moje příjmení a když jsem byla jen s ním sama a přemýšlela někdy o tom, že bych se vdala a měla další dítě, věděla jsem, že si PONECHÁM své příjmení a taky to další dítě by se jmenovalo stejně jako já a syn. No, je to jinak - prostě jsem si moc přála, aby se dcera jmenovala po tatínkovi, tak nějak to přišlo samo - on mne nenutil, řekl mi tenkrát, že je to moje rozhodnutí, ale že by ho potěšilo, kdyby byla po něm. Zmatek a chaos v tom nemáme - malá měla zálibu ptát se na jména a příjmení lidí asi před rokem, takže samozřejmě došlo i na rodinu a tehdy prostě normálně vzala na vědomí, že Roman je po mamince a ona po tatínkovi, nebylo potřeba dalšího vysvětlení. A až jednou možná přijde i svatba, já si svoje příjmení opravdu ponechám. I já si totiž myslím, že záleží na tom, jak spolu lidé vycházejí, jaký mají vztah a hodnoty....to jak se jmenují není pro mne až tak důležité...