Nepodstatný problém?

Když problém popisovaný v tomhle článku označilo tolik lidí za vlastně vůbec nepodstatný, je zajímavé, že jsme od včerejška na toto téma popsali už aspoň deset stránek :o)) Asi to z nějakého důvodu za tak úplně nepodstatné nepovažujeme...

Musím se přiznat, že mne překvapilo (no, možná ani tolik nepřekvapilo), kolik příspěvků se tady naváží do Kláry, ani ne snad tolik za její volbu, ale za její odůvodnění. A musím znovu opakovat, že ani na jednom, ani na druhém nevidím nic špatného. Špatné by podle mě bylo, kdyby to cítila tak, jak to cítí, ale rozhodla se "konformně", aby si, takzvaně, nezadělávala na problémy.

Je pravda,že historicky opravdu ta koncovka -ová znamenala vlastnictví nebo poddanost muži (za svobodna otci, za "vdana" manželovi), a už Neruda si v předminulém století dělal legraci z toho, jak by to bylo, kdyby to bylo naopak (pak by se pánové jmenovali třeba Antonín Zubaté, tedy manžel paní Zubaté). A kdo jste četli Drdovy pohádky, co třeba Mates Plajznerčinej?

Dneska tohle historické hledisko už takhle nevidíme, ale změnu jména přesto chápeme každý jinak. Někdo jako láskyplné vyjádření toho, že s partnerem patříme k sobě, jsme jedna rodina. Pro toho je pak změna jména podle partnera jediná správná volba.

Jiný to třeba chápe tak, že své jméno nosil celý život, už k němu patří a kdyby se ho vzdal, vzdal by se také kousku sebe sama. Ten udělá nejlíp, když se ho nevzdá.

V jednom příspěvku tady zaznělo, že jedna diskutérka si chtěla nechat svoje původní jméno, ale partner jí to "nedovolil". Myslím si, že zrovna jméno je věc, do které bychom si neměli navzájem mluvit. Tj. já jsem si po svatbě vzala manželovo i svoje příjmení, protože mi to tak připadalo nejlepší. Nepovažovala jsem za vhodné přesvědčovat ho, aby si vzal moje, ani bych se od něho nenechala přesvědčit, abych si vzala jen jeho jméno.

Zajímalo by mne, Sosane, Michale, Petře a Honzo, zda byste byli ochotni přijmout při sňatku jméno své partnerky. Pokud ano, proč ano? Pokud ne, proč ne?