Re: Nic proti

Honzo,

je pravda, že přístup manželů ke vzájemnému soužití je mnohem důležitější, než jméno. V tom případě ale nechápu, proč na něm právě tak „bazíruješ“. V některých zahraničních státech (třeba ve Španělsku) je zase norma, že si každý partner po sňatku nechá svoje jméno, a nikdo na tom nic špatného nevidí.

Já sama jsem si po svatbě vzala manželovo příjmení a nechala jsem si i svoje „zasvobodna“. Chtěla jsem nějak vyjádřit úctu, kterou chovám ke své původní rodině, a zároveň to, že patříme s manželem k sobě. Velkou roli hrálo i to, že mám za sebou určitou práci, kterou jsem publikovala pod svým dívčím jménem, jsem na ni dost hrdá a chtěla jsem zachovat kontinuitu.

V současné době (alespoň tomu tak bylo, když jsem se vdávala já), u nás máme při sňatku několik možností. Buďto si manželka vezme mužovo jméno, nebo muž manželčino, nebo si jeden nebo druhý vezme jméno partnera a ponechá si i vlastní, a to tak, že partnerovo je na prvním místě a jeho původní na druhém. Takže teoreticky, Klára a její manžel mohli být buď oba Antonínovi, nebo oba Kubíčkovi, nebo Klára Antonínová Kubíčková, nebo její muž Kubíček Antonín.

Mirko, myslím, že u dětí jsme se tehdy při svatbě museli dohodnout na jednom z našich příjmení, ale mám dojem, že nešlo dát to zdvojené.

A ještě mě, Honzo, napadá– jestli se domníváš, že na jméně nezáleží, a že trvat na něm je výrazem nějakého komplexu, byl bys ochoten přijmout příjmení své ženy, kdyby to z nějakého důvodu bylo pro ni důležité?