Speciální školství: luxus nebo ponížení?

Dobrý den, velmi podařený článeček. Pracuji v oboru a nedovedu si dost dobře představit ty "moje" děti mezi těmi označenými termínem "normální". Většinou jsou to děti s mentálním nebo kombinovaným postižením. A ať vezmeme jakýkoliv předmět ve škole na straně jedné a vztahy mezi jednotlivými dětmi na straně druhé. O kvalifikovanosti pedagogů raději ani nemluvě. Takže moje odpověď na otázku by zněla ani luxus ani ponížení ale nutnost. Mohla bych psát dál i o dětech na opačném pólu. Tedy těch s nadprůměrnými schopnostmi. I ty dnešní školství dokonale znormalizuje. Ale ty díky svému nadání, já bych zde odbočila, a řekla díky svému "hanpicapu", protože normálním školstvím jsou tak vnímáni, si to umějí zařídit po svém, ale dítě, které po např. čtyřech letech a to mi věřte, usilovné práce, stále neví kde je vlevo a kde vpravo, nebo nemůže počítat víc jak do desíti, protože nemá víc prstů. Nemá mezi "normálními dětmi co dělat. A to ani nezmiňuji děti hluché, slepé nebo hnusně řečeno chromé. Kolik škol je bezbariérových? A myslíte si vy Páni nahoře že tlumočník do znakové řeči by ve třídě nerušil? A zase jsme u toho, tak je i s dítkem "šoupneme" bokem. Zkuste si to být stále bokem. Vždyť těm dětem je v té jejich speciální, praktické či jaké škole daleko líp. Mají tam svoje kamarády. Zkuste Páni vymyslet jak raději tyto děti uplatnit v budoucnosti. V jejich dospělosti. Oni nemusí jen ležet doma na gauči. Oni budou a mnohdy daleko raději než "normální" lidé pracovat, oni si dobře odvedené práce umějí vážit. Když budou od první třídy slýchat jak to nedovedou stejně jako většina, myslíte si, že v nich nezakoření pocit, že jsou k ničemu. Zkuste si být jeden jediný den handicapovaným člověkem.