Re: dcera-závislák

Nooo:o)) ... a zkoušela jsi vůbec někdy prostě nepřijít, nezavázat, nedržet za ruku, nebo držet deset minut, pak se mile rozloučit a odejít (popř. se vracet, ale nevysedávat)? Snad by v tomto věku už nebylo příliš drsné nechat jaksi vyjít najevo, že ne vždy může být vše dle představ malé princezny.

Náš syn byl třeba zcela závislý na dudlíku. Všude si ho nosil, i ve dne, dával ho na zem a pak zase do pusy, nemohl bez něj usnout, takže jsme mu do postýlky dávali 2-3 na noc, aby vždy byl nějaký po ruce. Mysleli jsme, že bez něj to opravdu nepůjde, a zároveň nám už připadal na dudlík velký. Pak jednou dudlík nebyl: syn ho sám odevzdal, celý večer smutně seděl, my u něj, i plakal, ale bez hysterie. Pak usnul, a jeho další život byl již šťastně bezdudlíkový, a za dva týdny nevěděl, že ho míval.

Jo a to nenápadné odcházení bych si rozmyslela. Já jsem k tomu měla taky párkrát sklony a i hlídající osoby mě k tomu pobízely -- jdi, teď se nedívá -- ale připadalo mi to nefér a z dlouhodobého hlediska navíc jako podřezávaní větve, na které sedím.

A nakonec -- já ty děti chápu. Taky bych se budila, kdybych zjistila, že jakmile usnu, moje děti vyrážejí kamsi do nočního velkoměsta za zábavou, a radši bych si k nim preventivně vlezla do postele, aby mi neutekly