taky nadané dítě

Náš starší syn má už sice školku za sebou, ale na školkové období si pamatuju ještě velmi dobře.
To, že je jiný než ostatní děti jsme si všimli nejdřív my doma, už jako batole dával přednost knihám před hračkami. Ještě dnes mi známí připomínají, jak si ho pamatují v kočárku s otevřenou encyklopedií - tehdy mi to ještě divné nepřipadalo, byl první dítě a nebylo podle čeho srovnávat. Je fakt, že když se už tenkrát do nějakého tématu "zakous", tak nebylo síly ho od něho odtrhnout. Takže když ho v roce a půl začala zajímat písmenka, tak jsme asi měsíc neustále probírali písmenka, dokud neuměl všechna tiskací - malá i velká. Velmi brzy začal počítat, psát - kreslení tak nějak přeskočil, bylo to velmi náročné období, protože syn vyžadoval neustálou pozornost, vůbec si nehrál, pořád jsme seděli u knížek a papírů. Navíc po roce se narodil druhý syn, takže když mu byly tři roky, usoudila jsem, že by mohla pomoct školka. Hledala jsem dlouho vhodnou školku, ale bohužel pro nadané děti je problém sehnat i školu, se školkou jsem ale nepořídila tuplem. Usoudila jsem, že by mohla být vhodná školka s třídami věkově smíšenými, byla sice dál od našeho bydliště, ale zdála se býti dobrá. U našeho syna to ale nepomohlo. Ve školce se do žádných společných aktivit nezapojoval, s dětmi se vůbec nebavil, když byli ve třídě, psal si u stolu písmenka nebo čísla, když byli se třídou na zahradě, psal si alespoň křídou na chodník. Učitelky se mu nijak zvlášť nevěnovali, buď mu dovolily si psát, nebo prostě stál v koutě a nedělal nic. Po asi dvou měsících začal chodit do školky velmi nerad, navíc byl často nemocný, měla jsem pocit, že to stejně nikam nevede, tak do školky přestal chodit.
Ve čtyřech letech jsme to zkusili znova, tentokrát v jiné, bližší školce. Druhý den ve školce mi paní ředitelka trošku nejistě řekla, že syn umí číst, jestli to vím (ano, věděla jsem, začal číst týden po čtvrtých narozeninách), že je pravděpodobně velmi nadaný a že si není jistá, jestli jejich školka dokáže uspokojit jeho potřeby. To jsem si také jistá nebyla, ale jinou variantu jsme neměli. Po půl roce jsme se dostali k projektu "Škola dětem", kde se skupina rodičů pokusila založit první soukromou školu pro nadané děti a otevřela pokusný nultý ročník. Znamenalo to sice pro nás 30 km dojíždění, ale rádi jsme zkusili. Synovi bylo čtyři a půl roku, ve čtení a počítání byl na úrovni konce první třídy, navíc ho zajímal zeměpis, chemie apod. Bohužel ministerstvo školství usoudilo, že v ČR nejsou potřeba školy pro nadané děti, že daleko výhodnější je integrace a tak projekt Škola dětem tehdy nepovolilo (Podařilo se to až letos po třech a půl letech úsilí). Já jsem moc ráda, že jsme měli to štěstí navštěvovat alespoň nultý ročník a jsem přesvědčená, že školy ale i školky pro nadané děti jsou potřeba.
Syn v pěti a půl letech začal v lednu navštěvovat 1. třídu ZŠ - pouze díky svolení úžasného pana ředitele - řádně totiž nastoupit do školy v pěti letech nelze a díky skvělé pani učitelce se začlenil výborně, v té době už i psal psace (naučil se to doma sám podle slabikáře), takže měl půl roku na sociální adaptaci. Teď je mu osm, chodí do čtvrté třídy, školu zvládá celkem dobře, jen si stěžuje na nudu, těší se, až se bude konečně učit zajímavější předměty.
V současné době už několik škol otevřelo třídy pro nadané děti, bohužel jsou to vesměs nižší ročníky, takže nás se to nedotkne. Je to určitě dobře a moc chybí i školky tohoto typu! Ne všechny nadané děti zaměstnáte ve čtyřech letech angličtinou nebo jinými kroužky.