Všechny naše deníky

Kampak jenom zatroleně, zaběhlo se moje štěně?

Ještě časně zrána bylo v lenošce,

Spadlo do piána Spalo v ponožce.

Sotva vstalo,Zaštěkalo a hned do spíže,

Aby se tam podívalo na med do díže.

S myškou mělo dostihy, snědlo z mísy koblihy,

Dědečkovu  kravatu ,táhlo v zubech ke vratům,

packou namočenou v klihu,psalo napínavou knihu.

Propadlo se a je pryč.Nenajde je, křič jak křič.

Možná, že ho zloději, uloupili v naději,

že jim bude hlídat dům,proti jiným zlodějům.

Anebo zabloudilo. Kdoví? Zmizelo v hlubokém křoví, Krčí se ve větvích stromů a neví , kudy teď domů.

Co si počít, co si počít, kam dát uplakané oči?

Máma řekla: počkáme, třeba se ho dočkáme.

Vtom – buch na práh.Hůl si beru.

Co to k nám jde za příšeru?Jéje, výskám udiveně,

Mámo přišlo moje štěně.

Kulhá a je nahluchlé,na čumáku opuchlé,

místo očí má dvě boule,kutálí se jako koule

a dostává, aniž chce,do ocásku injekce.

Honem zavři!včelí roj,vypověděl pejskům boj.

Zabalené v obkladech leží štěně bez pohnutí,

teď už nemá nikam spěch sotva ocáskem už vrtí.

Neboj, pejsku můj nebohý, Brzy tě postavím na nohy. Až budeš jako ryba zdráv,

Ohlásíš to svým haf, haf, haf.

Kočko, kočko kočkatá,
kde máš svoje koťata?
Drápky pyšně tasila
a pak zlostně pravila.

To vám říkat nebudu
a šla krmit na půdu.
Kočko, kočko kočkatá,
co jedla tvá koťata?

Měla myšku na zelí
a teď leží v posteli.

A

Abecedu chceš-li znát
na „A“ zkus se podívat.
„A“ píšeme velké,malé
teď to víš,tak listuj dále.

B

Bylo,nebylo,
ale spíš bylo
„Bé“ se hned po „A“ objevilo.
Zajímavé,vždycky má dvě bříška?
Na tohle ti odpoví s abecedou knížka

U

Uletěla z úlu včelka

hledají ji od pondělka.

Určitě se domů vrátí

málokdy se včelka ztratí.

V

Vlci sedí v rokli

po dešti jsou zmoklí.

Větříček jim chlupy suší

teď to vlkům zase sluší.

Říká  máma medvědice :  "Doběhnu nám pro bukvice, počkej doma chvilku sám, dlouho tě tu nenechám."

Sotva za ní zámek zapad, dostal Ríša náhle nápad: Trošičku se proběhne, po stromech se rozhlédne.

Ríša malý, ale smělý, ptá se datla kde jsou včely, že by zkusil třeba hned vybrat jejich sladký med.

Zajíčkovi je to k smíchu, jak tu kvílí v lesním tichu a jak Ríša zmořený leží mezi kořeny.

Ríša pádí pryč, jen funí, chce si zchladit v lesní tůni poštípanou tlamičku -  oddechnout si chviličku.

Žába smíchy sotva kváká, když si nos nabral raka. Za břicho se popadla: "Rak mu tahá žihadla!"

Ríša chtěl by raka setřást, letí přes křoví a přes chřást, přitom kňučí bolestí -  ale rak se nepustí....

O kus dál zas překvapení! Rozkročený na kameni přísně říká moudrý výr: "V lese bude klid a mír!"

Teď však pozoruje ježka, příležitost nezamešká, pokusí se velmi rád medvídkovi změkčit pád.

Potrestaný modřinami, žihadly a bodlinami Ríša vzlyká u vrátek: "To mě bolí kabátek!"

Doma do postýlky klesá -  teď už poznal zákon lesa: Aby tě měl každý rád, musíš umět poslouchat!