Umírání doma?!

Jenže v dnešní době věčně veselých a věčně mladých lidí se o stáří a umírání nemluví. A tak mi to po přečtení posledního příspěvku o přirozeném porodu v nejmenované malé nemocnici a také po přečtení celé velmi rozsáhlé reakce nedá a pokusím se napsat něco o "přirozeném" umírání, o "přirozené" smrti. Snad bude reakce na tento článek stejně bohatá jako na ten předešlý.

Před pěti měsíci se nám narodilo čtvrté dítě, holčička. Přišla na svět doma, v tomtéž pokoji, kde před pěti lety zemřela její babička, bylo jí šedesát let. Dodnes, i teď když o tom píši, mám slzy v očích. Babička umírala pomalu, byla dlouho nemocná. Ke konci už jen ležela, ale pokud to šlo, byla doma. Od specializované firmy pro domácí péči jsme pronajali speciální lůžko za 20 Kč na den, každý všední den tu byla pečovatelka, která babičku omyla, namasírovala, postarala se o podání léků, nakrmila, zacvičila . . . Pojišťovna tenkrát hradila tři hodiny denně, ale bylo možno si další hodiny navíc doplatit. A věřte, že to nejsou žádné horentní sumy. Prostě "možnosti i zdroje tu jsou". Já se svou švagrovou jsem se střídaly v donášení obědů – ale i ty by bylo možno opatřit od domácí pečovatelské služby. Vystřídalo se tu několik pečovatelek. Některé si s tchyní rozuměly lépe, jiné méně dobře. Ale všechny byly profesionálky. Chodila k nám domů i psycholožka, která tchyni pomáhala smířit se se smrtí, provázela ji až do konce na její cestě.

Nakonec zemřela v okamžiku, kdy u ní byla "jen" pečovatelka. Myslím, že jsme všichni tak trochu měli pocit, že jsme u ní v ten okamžik měli být. Psycholožka nám pak řekla, že to tak sama asi chtěla. Že CHTĚLA být sama.

Dnes vím, že se nám podařilo být s tchyní po celou dobu její nemoci. S výjímkou několika týdnů, kdy byla v nemocnici kvůli léčbě. Podařilo se jí i nám odolat dalšímu podávání léků, které by sice možná prodloužily její život o pár týdnů, ale na úkor kvality života.

Dnešní medicina není – jak se mnozí domnívají – vysoce humánní. Já si myslím, že skoro opak je pravdou. Život mnoha nemocných je prodlužován agresivní léčbou za každou cenu, opravdu za KAŽDOU. Nemocní i jejich příbuzní jsou přesvědčováni o úžasných nových možnostech léčby. O tom, co za ty týdny či měsíce navíc musí zaplatit se už nemluví. Také rodiny se svých umírajících bojí a dnešní systém je v tom bohužel podporuje. Lékaři sice často nabídnou rodině, aby se o příbuzného postarala doma, že jsou to jeho poslední dny, týdny ... ale když rodina "nemá čas", "nemá prostředky", tak jí vcelku ochotně vyhoví. Nemocní pak umírají zcela izolováni od toho, co v takové době potřebují nejvíce – blízkost někoho, ke komu mají vztah. Umírají sami. A to je ta paralela k rození.

Stejně jako dnes mnoho žen chce mít u porodu někoho, koho zná, komu důvěřuje, stejně tak jako chce, aby jí zdravotnický personál vyšel vstříc v jejích přáních, aby ji respektoval, aby ji "chápal", tak by si to jistě přáli i lidé, kteří umírají. Jen mají často méně možností i sil to přání vyslovit a hlavně uskutečnit. Jsou mnohem více závislí na ostatních. I dostupnost informací je menší. Ani sami lékaři často nevědí, co všechno jde.

Způsob, jakým přicházíme na svět i způsob, jakým z tohoto světa odcházíme velmi výrazně ovlivňují to, jaký ten svět je mezi tím. Ani rození, ani umírání nemusí být strašné, ošklivé, odpudivé. Naopak i v rození i v umírání je něco krásného. Kdyby to nebyl nesmysl, chtělo by se mi říci "přirozeného".

Co jsem tímhle vším vlastně chtěla říci? Chtěla bych, abychom o smrti a umírání více mluvili, abychom si zase uvědomili, že smrt patří k životu, že bez smrti by nebylo rození a života. A že je potřeba se starat i o nemocné a umírající. A že to není jen věc lékařů a ostatních zdravotníků, ale především nás - příbuzných i známých.