Re: Dve strany jedne mince..

Umírání se trochu bojím od malička. Když mi byly tři roky, zemřela před mýma očima prababička, která mě hlídala. Rychle. Při obědě spadla ze židle a umřela. Mozková mrtvice. Měla jsem štěstí, že u nás byla na návštěvě ještě druhá prababička, jinak bych s ní zůstala sama. Pamatuji se, jak jsem nad svou milovanou babičkou klečela a snažila se jí otevřít oči. Vůbec jsem nechápala, co se stalo. Její smrt byla nečekaná, ale rychlá a bezbolestná (tedy pro ni).
Další mí blízcí odešli daleko ode mě.
Když jsem čekala své první dítě, odcházel z tohoto světa můj děda. Poslední tři roky dojížděl třikrát týdně na dialýzu (ledviny si zničil nedodržováním léčby vysokého krevního tlaku). Dlouho byl doma, babička se o něj starala. Jeho stav se ale začal shoršovat, staré tělo se již s léčbou nedokázalo vyrovnat. Dnes moc obdivuji babičku, jak dlouho to vydržela. Pomáhali jsme, jak to šlo, ale ta každodenní starost byla na ní. Nakonec už to dál nešlo. Rodiče sehnali místo v blízké LDN, každý den tam někdo z rodiny byl. Dědův stav se ale stále zhoršoval. Nejhorší bylo, že děda už o sobě vlastně nerozhodoval. Maminka tenkrát volala doktorovi, který dědu léčil, a ptala se, zda je opravdu nutné, aby dědu stále vozili přes půl Prahy na dialýzu, která ho už jen udržuje při životě (a strašně vyčerpává). Doktor mamku strašně seřval, že chceme dědečka zabít. V podstatě měl pravdu, v tu dobu nám bylo dávno jasné, že děda umře, jen jsme ho chtěli ušetřit dalšího zbytečného trápení. Byla jsem u něj poslední den jeho života. Už několik dnů vůbec nemluvil, neměl ani sílu otevřít oči. Jen jsem doufala, že mě slyší. Večer pak umřel. Dialýza mu život prodloužila asi o tři roky, minimálně poslední tři týdny ho ale už jen mučila.
Stále mám ze smrti svých blízkých strach, nebo možná spíše obavy (jak to vysvětlím dětem, jaký bude život bez nich). Jen doufám, že už u nikoho neucítím tu bezmoc, kterou jsem cítila u dědy. Bezmoc z nemožnosti odejít z tohoto světa, když čas mně daný už dávno vypršel.