Souhlasím

Děkuji za krásný a myslím, že i podnětný článek.Je tomu již skoro šestnáct let, kdy i já jsem svoji maminku nechala umřít doma. Mě bylo 22 let a měla jsem 2 letého syna. Maminku nemoc postihla v 43letech a probíhalo vše rychle. Nechtěli jsme ji nechat v nemocnici, ani nikde jinde a tak jsem požádala o neplacené volno a zůstala s ní doma. Syna jsem dávala do jeslí a během dne se starala o ni, o člověka,který mi dal život. Nyní jsem byla na řadě já.
Celou dobu jsme věděli, že není cesta zpátky. Nikdy jsme ji nepřiznali, že umírá, i když to asi poznala. A ona bojovala a bojovala, až do konce. Ten den tatínek odjel na služební cetu, mamince se strašně přitížilo až do úplného nevnímání okolí.Večer táta přijel a maminka se probrala, podívala se na nás usmála a zemřela. S náma, které měla ráda. Bylo to zvláštní a pro mě je dodnes živá.