Díky

Byl to velice jemně a citlivě napsaný článek.
Obsah na mě skutečně zapůsobil.Možná právě proto, že moje babička mi zemřela před 12 lety a přesto se mi její poslední den stále vrací.Byl to ten nejlaskavější člověk, který mi dodnes společně s dědou moc a moc chybí.Oba měli to štěstí, že zemřeli bez bolestí a v klidu.Smířeni se svým životem. Jen pro nás to byla strašná ztráta, která i po těch letech je pořád hodně živá, obzvlášť na vánoce se všechno hlásí nějak víc.Děda zemřel týden před vánocemi a babička rok na to v lednu.
Když mi bylo 20, tak mi jedna paní říkala, že její přání je zůstat člověkem až do samého konce a že si chce zachovat svoji lidskou důstojnost. Její slova jsem pochopila o pár let později a dnes souhlasím a moc bych si to také přála.

Před několika týdny našemu kamarádovi diagnostikovali již podruhé zhoubný nádor v konečníku.Přišlo to hodně rychle po sobě , resp. půl roku po první operaci a pro všechny to byl obrovský šok. Ovšem některé reakce lékařů a jejich komentování stavu snad překonaly i ten otřes. Celá rodina se několik týdnů potácela od špatné zprávy k lepší a pořád dokola.Je sice skvělé, jak špičkové doktory máme, ale i i oni jsou jen lidmi a je vážně smutné, že při té práci zapomněli na trochu citu přinejmenším pak taktu.Vždyť i dobrý psychický stav je dalším krokem v tak dlouhé a těžké léčbě.
Já doufám, že nás všchny čekají už jen klidné roky a ještě jednou děkuji za tak nádherný článek.