umírání

Ahoj,
můj děda umíral po rozsáhlé mozkové příhodě několik měsíců. Skoro denně jsem za ním chodila - mě poznával nejvíc. Poslední měsíce byl na LDN. Nikdy jsem nevěděla, v jakém stavu ho najdu. Bylo dost hrozné vidět, jak se tam o tyto lidi "starají". POřád jsem věřili, že je to pro jeho dobro, že potřebuje tu slibovanou a neuskutečňovanou rehabilitaci, že doma pro něho neuděláme víc. Vždycky mě volal, když jsem odcházela. Až tam zemřel. Nemůžu se s tím smířit. Měli jsme ho mít doma. Nechápu, proč ho lékaři tak vehementně zachraňovali, ušetřili by mu spoustu trápení. Moje babička zemřela doma. Byla jsem u níl když naposled vydechla, pak jí kamarád lékař marně a dlouho resuscitoval. Z její smrti jsem měla a mám "dobrý pocit". Vím, že ji nic nebolelo, že byla s námi. K mému velkému údivu se s tím nemohla smířit moje matka, že nám umřela doma ... Nechápu to dodnes.
Jak ráda, bych to všechno změnila a vzala si dědu umřít domů. Za každou cenu. Ale já o tom nemohla rozhodovat, na to byli jiní.