Re: Umírat doma

Přečetla jsem si pouze článek.
Chci jen napsat náš příběh. Když děda onemocněl a po poměrně rychlých vyšetřeních a bohužel špatných výsledcích bylo jasné, že už s námi dlouho nebude, tak se o něj začala starat jeho nejmladší dcera. Hodně to bylo dané tím, že děda byl prostě přírodní člověk. V nemocnici byl do té doby snad dvakrát v životě. To že by trávil své poslední dny v tomto zařízení bylo prakticky nemyslitelné. Teta s ním trávila opravdu všechen svůj volný čas, ke konci jeho života s ním byla ve dne v noci a byla s ním i když umřel. Myslím, že mu to hodně moc pomohlo. Já osobně jsem byla pracovně vytížená natolik, že jsem se jezdila domů jen vyspat na 6 hodin a znovu do práce. Vím že to není omluva, a ke konci už to byla možná moje osobní výmluva, protože jsem věděla že je to s ním hodně špatné a upřímně bála jsem se za ním jít i přes to, že jsme bydleli kousek od nich. Nakonec jsem ho viděla po třech měsících poprvé a bohužel naposledy na štědrý den. Bylo to určitě víc kruté pro mne než pro mého dědečka. On v té chvíli ještě žertoval a to na danou situaci nehorázným způsobem. Byl již se smrtí smířen, dva dni na to umřel a pro mne to byly nejhorší vánoce v mém životě. Od té doby mají pro mne vánoce pachuť smutku, ale vzpomínám na něj s láskou, byl to člověk s krásnou duší. Chci hlavně napsat, že OBDIVUJI svoji tetu, že se o něj tak krásně postarala. Určitě měl krásnou smrt v tom smyslu, že byl doma,že se mohl v klidu rozloučit se svojí ženou, že měl u sebe blízkého člověka. A naštěstí pro něj, netrpěl dlouho. Babička se v té době o něho už nemohla sama postarat.
Všem kteří se dokážou postarat děkuji a obdivuji se jim. Už jen proto, že musí mít ohromou sílu.