Moji prarodiče mne svou smrtí hodně naučili

Psal se rok 2002. Moje jinak do té doby zcela vitální babička,skončila s náhlou příhodou břišní v nemocnici. Její nemocniční peripetie trvaly z hruba měsíc,dva. Začalo to náhlou příhodou, přes embolii do levé nohy, přes krvácení ze střev až po konečný verdikt adenokarcinom tlustého střeva. Prodělala za tu dobu tři operce. Ze statné ženy se časem stala vyzáblá postavička, která nebyla schopna sníst ani to, co můj,dnes, roční chlapeček. Trpěla tak obrovským nechutenstvím,že nedokázala pozřít ani kousek rohlíku. Slábla a před očima nám odcházela. Další radikální a agresivní léčba nepřicházela do úvahy. Moc si vážím své maminky,že si ji vzala z nemocnice domů a nenechala ji nemocniční mašinerii napospas.
Když bylo znát, že babičku opouští síly a že se už asi nejspíš blíží den konce jejího života, vždycky, když jsem tam za nimi přišla, jsem měla hrozný strach, že umře ve chvíli kdy tam budu. Úplně jsem se toho děsila!! A i když jsem tam za nimi(tedy za babičkou, dědou a maminkou) chodila ráda, vždycky se mi s mým odchodem ulevilo, že se to nestalo v mé přítomnosti. Když jsem byla s babičkou naposledy, bylo to strašně krásné!!! Může vám to připadat při nejmenším divné, ale už byla jednou nohou na druhém břehu,nevnímala příliš své okolí (alespoň vnímáno z našeho pohledu), ale když jsme spolu byly, podívala se na mne a zašeptala přezdívku, kterou mi říkala od malička. Seděla jsem s ní na posteli a žila jsem s babičkou poslední chvíle jejího života.
Za dva dny mi maminka volala, že babička ráno zemřela. Jela jsem hned za nimi. Sedla jsem si k babičce, teď už tak jednoznačně a definitivně bez života, a plakala a plakala jsem.

Psal se rok 2004. Obdobným jsme si měli projít, tentokrát s dědečkem. Na rozdíl od babičky byl dlouhá léta težce nemocný a vždycky jsme si mysleli, že nás opustí jako první právě on. Ale odešel až dva roky po babičce. Čekala jsem v té době svoje první miminko. Nikdy nemohu zapomenout jak obrovskou radost měl právě můj děda, když jsme jim oznámili,že čekáme mimi. Byla to tehdy taková něžná, v sobě žitá, nehýřívá a laskavá radost. Jen tehdy poznamenal, že se ho snad už nedožije. Do porodu mi zbávalo ještě 8 týdnů,když se děděčkův stav rapidně zhoršil. Střídali jsme se u něj s maminkou. Narozdíl od babičky byl děda téměř do posledního okamžiku zcela při vědomí. 10.listopadu jsem za ním šla a našla jsem ho doma i s mamkou. Už si netroufla od něj odcházet. Jako zdravotník jsem nevydržela se dívat na to jak dědu zmáhá byť jen dýchání a i přes jeho projev nesouhlasu jsme zavolali RZP. Přijal to pouze s tím, že se na něj podívají, třeba i něco píchnou na podporu dýchání, ale že v žádném případě nechce být odvezen do nemocnice. Samozřejmě to přivolaná lékařka hned navrhla. Dědeček byl rezolutně proti. Znovu musím napsat, že byl zcela při vědomí a při smyslech!! To bylo kolem osmé hodiny večer. O půl jedenácté dědeček v tichosti zemřel. Jěště nějakou dobu po tom jsem zápasila v sobě s tím, že jsme ho měli nechat převést do nemocnice, ale dnes už vím, že jsme tehdy udělali dobře. Sám už věděl víc než my a nepřál si zemřít o pár hodin nebo dnů později někde v nemocnici,sám, jako cizí a ostatním nic neříkající člověk. Zemřel s námi. V okruhu lídí,které měl rád a kteří měli rádi jeho. Stejně jako babička.
Tehdy podruhé už jsem se tolik smrti v mé přítomnosti nebála. Věděla jsem,že nic odporného, strašidelného ani hrůzu nahánějícího neuvidím. Smrt nás děsí hlavně proto,že je tak nezvratná!! Nedá se s ní smlouvat. Člověk nemá zázračný proutek ani prsten,aby dokázal,aby srdce milovaného člověka začalo být, ani nemá kouzelný dech, kterým by vdechl zpět život. Co už neřekl člověk před tím než se to stalo, už nikdy nestačí říct. Nestačí se omluvit, něčeho politovat,říct jak moc miloval... a proto píšu, že mě umírání a smrt mé babičky a dědečka mnohému naučila. Přinejmenším tomu, že život je skutečně to nejcenější co máme. Žádné peníze, majetky,společenské postavení... všechno v tváří tvář tomuto je strašným nesmyslem.
K mému vyznání dnes patří to, že dokud člověk neprojde ztrátou blízkého člověka a pokud se mu nenarodí vlastní dítě, neví o čem je život.