Dobré ráno

Majdo, v prvé řadě je jen na tobě, jak si to doma zařídíš. Taky jsem proti mlácení, bití apod. - myšleno tak, že rodič bezhlavě chytne dítě a tříská a tříská. Jinak my používáme buď plácnutí přes zadek nebo přes ruku (oboje tak, aby Katka nepřišla o ledviny nebo neměla zlomenou ruku prostě jen jednou plácnem. Ale hlavně se snažíme komunikovat, ptát se - proč si to udělala a skutečně pochopit proč udělala to, co udělala. Křičení taky moc neuznávám, četla jsem, že dítě pak vnímá to, že křičíte, nikoli co na něj křičíte. Jinak já patřím k maminkám, které nechávají vyřvat a to už od miminka.
Pokud jde o hranice zavedla jsem je radši brzy nebo pozdě. Mám v okolí dvě rodiny, které díky tomu dopadly dost špatně. Jedni mají holčičku, kterou neuvěřitelně rozmazlily a zatím žádný psycholog si s ní neví rady, z normální školky jí poslali do speciální, tam jí řekli, že se zaměřují na děti s vadami, ne na rozmazlence. Druhá rodina má kluka a holku, nejdříve pořád tvrdili, že děti jsou na výchovu malé, jenže než se rozkoukali děti byly na výchovu velké. Naposledy jsem je viděla s maminkou v obch.centru, kde dostala od holčičky skoro pár facek, protože mamka potřebovala nakoupit a ne stát u regálu s hračkama, tak se alespoň dozvěděla, že je p***a - holce je necelých šest. Nemusím podotýkat, že vztahy rodičů jsou "v háji" (převážně díky tomu). Takže my raději začali s výchovou hned než později (abychom nepropásli ten správný okamžik. Jinak mě taky překvapuje, že některé matky označují rozmazlenost nebo nezvladatelnost dětí pojmy : je temperamentní, je silná osobnost. Přitom být silnou osobností rozhodně neznamená, že si můžu dělat co chci a nic a nikoho nerespektovat.