Re: respekt

Tak já jsem měla dokonale hodné dítě které spalo jak jsem ho položila, někdy se mnou v posteli, když jsem chtěla, od mala celou noc, a dvě h přes den..- do doby než jsem ho odnaučila plínky a proto odepřela kaši na noc ve flašce(na poučování o usínání s flaškou nejsem zvědavá), aby se nepočůral v důsledku toho, že před spaním vyžahnul skoro půl litru mlíka s kaší. Od tý doby teror. Lže že chce čůrat-nemůžu ho nevyndat a nedat čůrat, schválně ječí co já na to a myslí si že dosáhne svého, schválně leje mlíko z hrnku na zem, sahá na věci co ví že nesmí, pořád dělá vzteklý scény a dělá to naschvál, já to vim! Je to hajzlík! Nemyslim si od narození že je to vychcánek co chce jen terorizovat, naopak byl zlatý dítě, jaký si přeje každá máma. Ale teď mu budou tři a moc dobře ví, jak mně nas...e, ale pořád má potřebu zkoušet jak moc a směje se mi do očí. Když ho zavřu v pokoji ať přijde až se uklidní, začne mně mlátit a vřískat, takže ho plácnu a ono je to ještě horší, takže ho seřežu protože si nenechám od dvoj a něco letého dítětě fyzicky ubližovat-podotýkám že když mu nařežu, vždycky začně nejdřív ubližovat on mně. U dětské dr. jsem se rozbrečela že jsem myslela že když se mu budu věnova, mít ho ráda a dám mu to najevo, bude se ke mně taky chovat hezky.....poradila mi že mám být důsledná. O to se snažím už tři měsíce a jsem neoblomná, ale efekt veškerej žádnej.
-Jasně, taky je strašně roztomilej, tulí se a slibuje jak už nebude zlobit, ale převážnou část dne tráví tím, že přemýšlí jak mně nasrat. Pardon ty slova, ale jsem vyřízená a když mi někdo poradí "plácnout", smála bych se hystericky, až by se to rozlejhalo! To, co u nás probíhá je boj o pozice.Já dělám co můžu, zkoušim všechno možný, omluvim se, uznám chybu, nejsem autokratická, ale vyžaduju řád a slušnost, nebaráním se improvizacím a inovacím, jsem ochotná zkoušet kde co, ale když např. klouzačku opouštíme po dvou hodinách navzdory vysvětlování a x upozorněním, že za chvíli půjdeme domů a přijdeme zas zítra, končí tím že mi dítě dá hlavou do nosu, řve jak paviján a nesu ho nohama napřed, příp. táhnu za ruku a on se bezvládně válí po chodníku za jekotu, tak co mám už dělat?"" Opravdu ač je to hnus, dokážu pochopit že některé matky své děti ošklivě uhodí protože se prostě už neovládnou a protože potřebují upustit páru, jinak by je asi klepla pepka. Já ho nebiju, jen mu naplácám a řvu na něj, ale ne proto, že bych si vybíjela emoce z ostatního. Nemám důvod. Vše ostatní je fajn, tohle jsou emoce z něj a to s ním sakra souvisí!To on mi pije krev. Sice je pár hodin u babičky a už se mi stýská, - prostě ho miluju, vždyt je můj! Ale přece se sebou nenechám manipulovat tříletým děckem! U nás probíhá normální boj o pozice. Doufám že ho to brzy už unaví a pochopí že si fakt nepomůže-ba naopak když mně rozčílí k nepříčetnost nebo do beznaděje..Ach jo, je to smutný, ale nejde to řešit tak liberálně, jak tu naivně mnohé popisujete. To bych musela brát SEDATIVA!!!!!!!