Re: hm.... to bych ráda věděla kde ta hranice je ? 2

Ahoj holky,
nedá mi to nereagovat a doufám, že nestrhnu nějakou vlnu nevole.
Víte, moje ségra zkrátka byla hyperaktivní dítě a taky byla hodně nemocná. 7 x operace uší to 8 let, tak že se doktorů náležitě bála. V ordinaci dělala cirkus, že by jeden nevěřil. Řvala, vzpírala se, rozbíjela věci a prala se. Ale nepamatuji se, že by kdy byla uječená a nezkrotitelná v čekárně. Prostě věděla, že by mohla někoho rušit, že tam sedí lidi, co je něco bolí a potřebují klid a né se dívat na nějaký "rozmazlený uječený dítě". Je jasný, že je tam dětem dlouhá chvilka. Ale my měly vždy s sebou nějako knížku a nebo jsme si prohlíželi nástěnky a nebo když čekání bylo opravdu na dlouho tak nás šla mamaka zkrátka preventivně vyvenčit ven a požádala člověka co byl před námi, aby nám držel místo. Jak maminky, tak staří lidé to pochopí spíš než když budou muset hodiny poslouchat výlevy "caparta".

Jedna věc mě ale fakt irituje a to když má někdo temperamentní dítě. Třeba mě to taky čeká, ale říkat tomu "on je osobnost nebo on cítí svojí osobnost a nebo je silná osobnost". To jako dítě, které je klidné a i třeba je mamině za sukní není osobnost?. Řekneš si o člověku, který je někde na ulici hluční až nepřehlédnutelný "to je ale osobnost!" . Nebo bandě pubert´áků hlučící v autobuse, to jsou taky všechno osobnosti s velkým O?
Bud´me mamky trochu kritické