Také nejsme 100%

My jsme nechali dceru vyřvat v postýlce asi 2x, a pak jsme to vzdali. Neměli jsme to srdce jí tam nechat. Už teď vím, že našemu Cvaldovi to neuděláme, chybama se člověk učí. Zrovna tak jsem dcerku nikdy nebrala spát k nám do postele (maximálně když usnula u kojení), mrňous tam se mnou spal do dvou měsíců, a pak se bez problému přestěhoval k sobě do postýlky.

Také jsme přišli na to, že někdy je jednodušší a hlavně účinější, plácnout dítko přes ručičku nebo po prdelce a říct mu to nesmíš, než pořád dokola vysvětlovat, že na horké věci se nesahá, z kytek se nevyhrabává hlína, za vlasy se nikdo netahá...

Musím se přiznat, že na Berunu jsem také občas ječela, hlavně, když měla období vzdoru, prostě už jsem nevěděla jak dál. Je pravda, že mě to pak mrzelo a umiňovala jsem si, že příště vydržím, ale holt ten nahromaděný stres občas vyplul na povrch.

Hranice jsme se snažili vytyčit co nejdřív, takže malá nemá problém s tím poslechnout bez řečí, že má jít spát, uklidit si hračky, zdravit a poděkovat...

Co se jídla týče, když něco nejí, tak jednoduše dostane třeba jen vařené brambory a přílohu žádnou, prostě tu část jídla, kterou bez problému pozře a rozhodně není žádná vyžle. Z jídla se zkrátka u nás věda nedělá a myslím, že je to jen dobře.