Markéto, líbí se mi...

... co Tu píšeš, je mi to blízké a snažím se o podobný přístup. Je to tak nějak můj ideál vztahů obecně a tak proč by se vztah s dětmi měl nějak zásadně lišit? Mám i řadu knížek o výchově, mj. českou "Respektovat a být respektován" a mluví mi z duše.
ALE bohužel k tomu mám přece jen často dost daleko, prostě v praxi se najednou zachovám jinak než jak by to bylo správné a jak bych i já chtěla aby se mnou druhý mluvil... :-/
Jsou to myslím fakt ty automatismy co má člověk v sobě ještě z vlastného dětství a pak má sklon je u svých dětí opakovat, i když půvdně nechtěl :-(.
Přitom já mám celkem fajn rodiče a měla jsem opravdu hezké dětství, ale přece jen ten přístup byl tehdy prostě "autoritativnější", víc "mocenský" a to se holt projevovalo... Jak tohle prosím tě řešíš - abys neupadla do těchto stereotypů chování, které vlastně nechceš? Někdy si říkám že to snad jde jenom s pomocí zvenčí, tj. terapie apod. (?) - na druhou stranu jsem takový "svépomocný typ" ;-) a ráda bych to dokázala sama! Máš nějaký tip, jak na to? Dík, zdraví M.