Re: Nenávist až do hrobu

Ahoj cerny mraku,
nedocetla jsem diskusi do konce, je strasne dlouha. Chci ti napsat nekolik veci, i kdyz uz vetsina z nich zaznela.

Jednak tou nenavisti ublizujes SAMA SOBE. Takze na tom je fakt nutne zapracovat. Zkousela jsi opravdu umyslne se snazit, schvalne a uvedomele myslenkama pracovat na tom, aby to tak nebylo? Vylezt z te skorapky "ublizenosti" ("co mi to provedla, tehdy to tak bolelo, dodnes to boli jen si na to vzpomenu, nikdy ji to neodpustim, krava jedna") a jak pisu, UMYSLNE A UVEDOMELE zkusit ty myslenky zmenit? Nevim jak, to zalezi co tobe vyhovuje, proste neco ve smyslu "ano, tim mi velmi ublizila. Kdybych to mohla vratit, vratim to, ale to nejde. Takze dnes uz si tim nebudu ublizovat, proste se stalo, a ja se ted zamerim na budoucnost a na to, aby to nepokracovalo". Nevim, jestli chapes, jak to myslim, ale myslim si, ze lide velmi casto maji pocit "co s tim mam delat" aniz by se opravdu aktivne a ve svem nitru snazili s tou problematikou pracovat... Ono je to totiz OPRAVDU TEZKE, pracovat NA SOBE, V SOBE.

Jednak si myslim, ze bys opravdu mela zapracovat na te asertivite, jak to resila pani psycholozka.

Jednak si myslim, ze nenavidis z poloviny tchyni, a z poloviny - jak uz tu nekdo napsal - to, ze jsi si to nechala libit (nechci napsat "sama sebe", tak to nazveme touhle oklikou). Beres to jako vlastni selhani a tchyne je ten, kdo ti ho zpusobil a kdo ti ho pripomina. Nemuze na tom byt neco pravdy? Pokud ano, pak kdyz si tohle uvedomis, pripustis, tak s tim vsim v sobe zase muzes mnohem lip pracovat (a uspesne to zpracovat, coz je to, o co nam jde).

Pripoustis-li si cast pravdy na odstavci vyse, pak si myslim, ze s tim souvisi primarne odpusteni SAMA SOBE. Sobe si odpust, ze to tak bylo. Ze jsi po porodu jako zranitelna sestinedelka (ci posleze prvomatka vetsiho ditete, ale uz to tam proste zrejme bylo s tchyni nejak nastavene a tys nemela silu to zmenit, byt uz jsi nebyla ta zranitelna sestinedelka) nebyla schopna se tchyni postavit "jako lvice", jak tu nekteri pisi. Protoze to neni nic neobvykleho, proste to ma byt doba hajeni a nikoliv doba, kdy si jeste musis neco vybojovavat "navic". Odpust si to, bylo to tak, stalo se, nevadi, protoze ted uz budes pripravena to delat jinak, poucit se z minulych chyb.

No a v neposledni rade jedna vec, ktera tu zatim (v te casti diskuse, kterou jsem precetla) nezaznela: myslim si, ze bys MELA JET KE TCHYNI! Protoze u tebe, vzhledem k tomu, ze pises, ze jste se uz pul roku nebo jak dlouho nevidely, to evidentne prerostlo v neco "patologickeho". Nekdo tu psal "nenavist je dcera strachu". Ano, je. Ty ji nenavidis nejen proto, co bylo v minulosti, ale hlavne i proto, ze mas naprostou hruzu, co te s ni jeste ceka v budoucnu. A dokud tohle nezlomis, nedostanes se z toho. Podle me, jedine reseni je tam jet a dokazat si, ze mas na to se ji postavit. Ano, bude to hrozne, budes asi predtim zvracet nervozitou atd. Nevim uplne, jake mas nastaveni v teto veci s manzelem, jestli mu muzes na rovinu vse rict a ocekavat od nej podporu ("jedeme k vasim, bude-li sebemensi prvni konfliktni situace, jdu do boje, ocekavam, ze mi pomuzes, ze me podporis, budes pri me stat proti matce. Doslova. Staci i "bezkonfliktne", vetou "mami, XY si to tak preje, tak to prosim respektuj".) A proste vymezit tchyni hranice. Do karet ti hraje, ze jste tam dlouho nebyli - nebude to, ze jsi si minuly tyden jeste nechala ve vsem s.at na hlavu a tchyne se v tom vyzivala, a ted najednou "delas sceny". Tchyne bude cekat, ze budes stejna jako predtim a ty se ale MUSIS ZMENIT, i kdyby ses pak mela v soukromi slozit...

Tot muj nazor. Sorry za tak dlouhy prispevek. Ale pokud jsem te spravne odhadla z tvych prispevku, mohlo by ti pomoci zkusit si z toho neco vzit. Nevim. Kez by, rada bych pomhla.
Jeste jen dovetek: o me si kazdy mysli, ze jsem desne sebevedoma. Vubec nejsem. Nevim, proc tak pusobim. Kdyz nekde "vystoupim sebevedome", rozumej resim nejakou konfliktni situaci nebo tak, nekdo i rekne "tos dobre rekla" apod., tak ti lidi uz nevi, ze ja se pak z toho doma slozim, kolikrat i brecim (v podstate tim uvolnuju to napeti) a proste jsem z toho uplne hotova, resim to jeste nekolik dni pote v sobe atd... Na tom musim jeste zapracovat.
Jo a druha vec - ze nejsem sebevedoma: lip receno jsem nebyla. HOODNE mi v tom pomohly deti. Najednou je proste jakasi vyssi sila, ten matersky instinkt, ktery te proste donuti se jako ta lvice chovat. Ale neni to ze dne na den, nejde to hned, neni to u prvniho ditete. Je to proste jen lepsi a lepsi, cim vic deti a starsich mas (protoze se vic a vic dostavas do konfliktnich situaci vzhledem k detem, ktere musis resit. At uz ve skolce, skole, u lekaru...).
Uff.
Neni tohle nahodou historicky nejdelsi prispevek na rodine.cz??