Re: "Kecy nejsou dlažební kostka, hlavu jimi nikomu nerozbiješ."

Strašně mě potěšilo, že si přidal. Ani jsem to nečekala.
Čekat na její smrt nebudu (ani jí tchyni nepřeju), ale ještě nevím, jak se zachovat. Budu o tom hodně přemýšlet a snad přijdu na rozumné řešení. Nejbližší jsou mi názory, ať jí ze svého života odstřihnu, ale něco mi říká, že to není to nejlepší, co mohu udělat. Přijde mi správný názor, ať za ní jedu, ale na takový krok asi ještě nemám. Už jsem se porozhlédla po psychoterapeutovi. Kdyby mi dokázal dát trochu sebevědomí, bylo by to úžasné. Dokázat říct narovinu názor, musí být super, nesvazující. Podle mě je má povaha a přecitlivělost kvůli tátovi. Nikdy jsem neslyšela pochvalu. Když jsem dostala trojku, měla jsem se snažit aspoň o dvojku. Když jsem dostala dvojku, měla to být jednička. Když jsem přinesla jedničku, měla jsem jí dostávat pořád, když se mi to povedlo i nyní. Uznání jsem se nikdy nedočkala. Všechno jsem dělala špatně, že mě má rád mi snad neřekl ani jednou... Ani si nepamatuju, že by mě někdy objal, jel s námi na výlet, hrál si s námi... Mamka byla celé dny v práci, takže tu jsem skoro ani neznala. Proto možná mám tak nízké sebevědomí. Ono se těžko buduje, když se dítě cítí nemilováno. S tím si psychoterapeut asi jen těžko poradí, ale dám mu šanci.